Únor 2013

19:58

26. února 2013 v 19:58 Povídání meti řádky
Snažím se přijít na to co teď chci dělat.
Sedím.
U počítače, přemýšlím a nevím. Co chci udělat.
Těkám.
Už zas - běhaj ve mně žirafy. Ale jsem stuhlá.
No contact.
Mám svázanej jazyk, gesta a jsem totální chaotik.
snaha.
Koukaj na mně jako na debila.
Neschopnost.
A přitom, ve mně všechno hrozně rychle tepe
Vyhrála bych dostihy.
Nemůžu moc kreslit.
Nejde to.
Teď.
Buď zuřivě makat nebo spát.
Jedno je jednodušší.

N a jisto

26. února 2013 v 11:39 Povídání meti řádky
Budu se musit spokojit s tim, že nějakým způsobem nikdy nic nevyjde.
I přes příšernou snahu a dokonalý plány, to nakonec zvořu, vždycky všechno. Buď se poddám bláhovosti a nebo náruživost překročí všechny meze a já musím plavat pod hladinou, a čekat na signály co mi možná nikdy nepošlou delfíni.
Unavená jistota. - Nejistota.
Zhluboka dýchám, lapám po dechu a zní to komicky.
Mohla bych bejt opilej námořník na opilým korábu a nikomu by to nevadilo.
Těch pár let by rychle smyla slaná mořská voda, který ve filmech vždycky cáká na palubu.
Víc než by hrdinové chtěli.
Ale nepojedu na titaniku. Je to moc expresivní příběh, co ta loď veze.
Chudáci muzikanti. Mohli mi zahrát valčík, před tím než nastoupili.
Mám zmuchlaný údy. Je to z autobusů. Z těch sedadel co jsou přímo za záchody.
Je tam stěna asi 30 centimetrů před sedadlem a dál nohy dát nejdou.
Ale stejně tam ráda sedím. Je to blízko k záchodu.
Jsem jak z americký reality show se závislostma.
Nejím toaleťák.
Nespím s fénem.
Sedím u záchodů.

Davy

12. února 2013 v 15:51 Tužkou-Perkem-Barvami
I. klazury... dav v davu, mizení, identity, jedince.

Bažanti

7. února 2013 v 15:00 Poésie
Kličkuji mezi psími výkaly
jako bažant zamotaný do kolejí
Na kraji ostravy
s obrovskými stejnými domy
pospíchám na oběd
kapustu se zelím
rajskou omáčkou

Olomouc

6. února 2013 v 20:31 Cestovní deníky
Už několikátý měsíc si říkám, že začnu psát. Nějak to nejde. Člověk napřed musí zažít něco, co má smysl zaznamet, aby mohl psát. Něco co cítí, že musí vykřičet do světa, i když by to bylo jen papíru a ne hned celýmu světu. A já píšu, píšu, jen když mám o čem. Když se do něčeho nadchnu a baví mě to.
Asi před čtrnácti dny, cítila jsem růžový keře pod zadkem a okolo rukou, jak štípou a dřou do těla. Bylo toho tolik co dělat a já nic nemohla. Jen sedět a užírat se. A potřebovala jsem odjet, takovým tím způsobem zabal si spacák, zubní kartáček, dojeď na benzínku a bez peněz si hoď stopa. Musela jsem vypadnout. A tak jsem to za pár dní udělala.
Zabalila jsem si na cesty svého kamaráda do deště (co když zmokne tak se pořád tváří suše) a odjeli jsme na tu benzínku a tam jsme čekali na někoho kdo se nebojí. Za lístek na kraj Brna jsme utratili 25 korun - trval hodinu. Jeli jsme do Olomouce protože jsme tam nikdy nebyli.

Genderqueer-queer-gender

6. února 2013 v 18:20 Povídání meti řádky
Poslední dobou, koukám na youtube a hrozně mně to dostává. Koukám na videovlogs FtM a genderqueer peoples.
Celá ta fylozofie genderqueer a transformace pohlaví. To jak se holky mění v kluky a hrozně jim to pak sekne. A poslouchat je předtim než si píchaj testosteron a pak vidět jak jim rostou svaly a fousty a hroubne hlas. A mně to všechno tak hrozně dojímá a fascinuje a přijde mi to nádherný. Svým způsobem. Koukám na to a chápu je, a nechápu ty co nechápou a nevidím v tom nic divnýho.
A pak si vzpomenu na rodiče, na rodiče kterejm vadí i když se v tramvaji líbá kluk s holkou, natož pak dva kluci a natož pak dva kluci který byli (fyzicky) holky. A je mi z toho k blití protože člověk by měl bejt takovcej jak se cejtí, a nevymejšlet si pohádky a přitom celá tahle mašinerie nás nutí nebejt sebou.
A pak jsou tu ty zlomky, kousky, civilizace, který už si s otázkou pohlaví hrajou jako s děckejma kostkama a otáčej je jak chtěj. Protože to není to co by bylo důležitý. Nemusíš bejt chlap nebo ženská, Butch or Bitch. Můžeš jenom bejt. A můžeš bejt divná a můžeš bejt sebou. A může to bejt těžký. Bejt queer.
A je to takový protože když se vzdálíš stereotypům mužskýho a ženskýho ideálu jseš za totálního magora.

How am i dreamin?

5. února 2013 v 22:04 Poésie
Tak jak?
neumim anglicky,
vlastně skoro ani slovo.
A to který ze mně vyletí je vždycky špatně
ale lidi koukaj
a odezýraj ze rtů co neříkám
a rozuměj
těm zkurveně zašmodrchanejm větám.

Kradou motivaci, bejt lepší.
A ještě víc ti, co se přiznaj k plagiátorství,
páč zjistíš jak moc je tohle na hovno.

Zahodit můžeš všechny svoje jazyky, boty,¨matrace,
kusy těla i kosti od kuřete
protože tady na tomhle nezáleží

Každýmu je to buřt,
jen když ti lidi věří.

Pak stačí nalhat kusy svetrů
a v zimě neumrzneš hlady.

Shluky

5. února 2013 v 21:52 Poésie
celej svět pod jednou pokličkou

vojáci teroristi všesokolskej slet fronta na maso fronta na poště
lidi ve frontě závody košíky gumový rukavice zboží světla tma

ulice plný
chodby plný
stěny plný
záchody plný
umyvadla plný

masy
nemyslící
větší a větší
spotřební zboží zabalený v kůži


nemysleli jen když byla vřava, válka, stávka a hynoucí lidi

nemyslej když jdou po ulici

jdou

zvedaj nohy

pravou levou
pravou levou,

občas se zaseknou a jen z principu prohodí rytmus

levá pravá

aby se neřeklo
aby to nebylo strojený

jako kdyby šlapání jak hodinky bylo to co je dělá člověkem
a nesou čerstvej nákup (always fresh)

to co bylo včera v televizní reklamě
to co zeštíhluje a mění tep

na hodnotu tak nízkou

že tělo nebude potřebovat nic
jen víc fyzický námahy