Červenec 2011

Popisování hnědejch papírů

20. července 2011 v 12:11 Tužkou-Perkem-Barvami
Přestože mý pokusy\ kreslit akvarelem pořád stojí za starou belu. A si jsem se na to vykašlala. Je to takovej rozdíl. Tuš je prostě rázná úderná a člověk jakž takž ví co s ní má dělat, aby to vypadalo jak chce. A tak, čmářu tuší, a čmářu a čmářu. Jsou to spíš náčrtky - šlo by to převýst na plátno ale byl by to zbytečnej efekt.

I - dejme tomu že bych všešchny nejradši poslala někam...
(pokus nakreslit spoustu rukou - nesetkalo se s úspěchem - prostě to nešlo...)

II - Jak husa před porážkou

III - Kam odletím když proleješ?

IV - Myslím že to nezmizí...

Vlastně je to trochu dopis, možná to může znít všechno surrealisticky, ale na to je to moc zpracovaný vědomím. Možná to jednou bude o něčem jiném.
Jak se zjeví novej styl?

Tony Harrison - My z Leedsu

20. července 2011 v 8:40 Kultůrní zápisky
Tony Harrison (*1937)
Pochází z Leedsu z chudé dělnické rodiny.
,,Newcastle - může být třeba peru, Žena se kterou jsem spal může být mou novou zemí. Všechno co už nějak je, může být jakkoliv jinak. Neplatí ustálená přirovnaní, ustálené stereotypy, ustálené obrazy co se automaticky promítnou s danými slovy."
Vystudoval klasické jazyky a překládal z řeštiny antická dramata. Později přednášel na univerzitě. Jeho básně jsou často teskné a možná poněkud levisově zaměřené.
Vypadá jak Radek Brzobohatý, či jako nějaký opilec z večerních Nuslí.
Fascinován tak strašně smrtí... Jako by nebylo nic víc.


přeložil: Zdeněk Hron
vydáno: 1986
nakladatelství: Československý spisovatel
edice Klubu přátel poesie


Sandro Penna - Zvláštní radost žít

20. července 2011 v 8:35 Kultůrní zápisky
Sandro Penna (*1906 - 1977)
Na ro dil se v Italském městě Perugia. Nikdy neměl stálé zaměstnání, přestože občas psal do novin. Byl nazýván italským Rimbaudem. Byl gay a jeho básně s jsou prosyceny tesknotou. Téměř celý život živořil takže jeho básně perfektně vystihují dojmy z prázdnoty ulic a temnoty lidské existence.
Potulný pes. Postava kterou zahlídnete ve filmech a může se vám jenom zdát. Byl kdysi asi docela znám. Jen, to hrozně vyprchá a tenhle člověk, ten znám bejt asi nepotřeboval. A i přesto, že je jižan, je spíš romantik než sexuální maniak. Bohužel ho ale neznám osobně... a do básní si může napsat co chce.


překlad: Vladimír Janovic
vydáno: 1986
nakladatelství: Československý spisovatel
edice Klubu přátel poesie


Jan Rejžek - Jam session na Starém bělidle

19. července 2011 v 19:04 Kultůrní zápisky
Dneska jsem se stavila v antikvariátu a stejně jako u oblečení, jsem zjistila, že Ostrava je městem zaslíbeným.
Knížky po dvacce, po třiceti maximálně čtyřiceti korunách. Jen Morgenstern stál 140... CHudák utek mi. Byl kompletní - skoro, několik sbírek v jednom. Ale i tak, byl problém nevykoupit vše. Básnický sbírky jsou zajímavý ikdyž zní na první pohled nezíživně a podobně. Je to, jako by se člověk musel dotat pod kůži. Poid povrch těch někdy tak hůadkejch a úhlednejch veršů, aby se dostal tam, kde už něco najde.
A stejně, nejde v tom hledat něco konkrétního. Báseň, má jen vzbudit pocit co je uvnitř jinak schovaný...

Korále mě tížej na krku,
jako jízdní kola cos jim vypustila
jen tak, ze zvědavosti duše.
Můžou vážit kolik chtěj
a využívaj toho plně
stejně jako ty,
nadvlády
co daleko převyšuje Sněžku
Byly by ze rtuti, řetěz ze sametu
ne dřevo co s časem vysychá
a kola co bez duše odjedou.
/diprimalex/

Jan Rejžek - Jam session na starém bělidle

Předrevoluční knížečka, chudostranná. Ten pán je čech. A píše volně. Je to jeden z těch co od listopadu 89 hrabou jako kuřata. Sportovním redaktorem. Vlastně vypadá vcelku nesympaticky. Neumím hodnotit a tak radši - prý vrací českou poezii k životu, z generace životabudičů...




bon AQUA

18. července 2011 v 13:51 Tužkou-Perkem-Barvami
Snažím se dostat na post mistrině kýče. Voilá, zde pár akvarelů.
Fakt nejhorší je tan vorel s tim klukem.
Uaf. Naučím se štěkat a vrrrrčet.
Třeba se to celý změní.
Jsou to A5.
papír tabac...

Letci...

Zrcadlo

Výhled na sjezdovku

Na konec jedna tuškověc...





Před půlnocí z jednoho činžáku v Ostravě...

17. července 2011 v 23:44 Povídání meti řádky
Miluju pít zelenej čaj. Miluju mluvit se silnym pražskym nářečim a je mi u prdele co si o tom kdo myslí.
Jo a taky miluju, mluvit si sprostě jak chci. Netřeba přehánět - ale když něco potřebuje grády.
Já nevim, vulgarismy jsou odporný - vlastně se občas stydim.. ale.
Ale jsou potřeba.
Nebo spíš, já je potřebuju.
Stejně jako zubní kartáček, papíry, tuš, svou hlavu, tenhle blog a spoustu dalších věcí.
(mluvím teď o věcech - takže nejmenuji rodinu, zdraví, duši apod. - nevykládat si zle)
Moravský města přinášej jistou úlevu a klid...
Člověk je v klidu.
Ale bojí se. (pokud je já)
Je tu dost času.
Nic moc nevyrušuje.
Čarý jsou pospolitý.
Jen psát bych se měla naučit hezky.
Perko se špiní.
Poslat pár dopisů, napsat pár vět. Dycky všechno může bejt horší...
Chtěla bych studovat v Brně. Žít v Brně. Malovat v Brně.
Třeba to tak bude. Musím začít makat. Chci malovat - ne se fifrat s nějakejma hloupejma grafikama.
Impuls - barva - čára - efekt - život - hotovo.
Rada : Neposlouchejte Nicka Cavea....
Neruší ale zabíjí. Rozumějte - je to člověk. Vysoce návyková droga. Stejně jako kdokoli jinej.
Jako bych se poslední dobou vyžívala v chaotickejch hudebnících co skrývaj kilometrový labyrinty ve svejch útrobách... Všichni ti, se v sobě ztrácej.
Jsem hudebním analfabetem - na nic nehraju.
Kurva!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Nechci na nic nehrát, tak hrozně mě to štve - jako by ve mně něco chybělo..
Musí mi odepsat - jinak je všechno ztracený.
A teď přesně jsem už půl roku ve fázi, kdy píšu jako šílená puberťačka. Jako by se člověk s poznáním někoho neobyčejnýho vracel zpátky. Taky miluju. Každej asi může. Milovat.

Roj lebčiček

13. července 2011 v 19:30 Tužkou-Perkem-Barvami
Strávila jsem včera 3 hodiny v AUTO*MATU aby mi následně zavolali a sdělili že tu brigádu nemám.
Na hovno.
Potřebovala bych peníze, vzhledem k tomu že jsem na nule.
Velká automobilová jízda trvala 5 dní a už se asi nezopakuje.
Pořád na ní myslím ikdyž se bojím že ne dost, uvědomuji si že moc.
Prázdniny se rozjely.
Konečně.
Dostala jsem spoustu plátna. Barvy jsou v zásobě.
Olej je na dlouho.
Člověk ale stejně nemůže furt kreslit....

Tady - lebčičky - akrylem i tuší na rubu plátna - kvůli barvě šepsu - průhlednej šeps stojí mraky...
Velké 45x71 cm
Jinak - tohle je velmimi nekvalitní fotka - tudíž..., to plátno vypadá dvojbarevně, ale není - doufám a myslím.



Co takhle dát si rodinu?

13. července 2011 v 14:33 Tužkou-Perkem-Barvami
Dneska servírujeme především dobrou náladu - alespoň na fotce.
Kdo by si nedal šťastnou rodinu?
Plakát z novin velikosti A0 - namalováno akrylem a latexem.
Plakát patří na Nuselák ale ten hloupej českej hlupec security, co do toho nemá co mluvit, na nás vystartoval a donutil nás plakátek sundati. THora na něj.
Takže tohlecto vobrovský skoro jak mohutnej beran, doteď leží u mě v pokoji, spolu s dalšími papíry, plakáty, kusy lina, dřeva, plátny, polystyrény, knihami z popelnic a dalším.
Asi se to tu vlastně ztratí...

Malbičky

13. července 2011 v 14:11 Tužkou-Perkem-Barvami
Snažím se všechno nějak tak zaznamenat na paměťovou kartu - resp. zdigitalizovat. I věci u kterých to asi nestojí příliš za to.
Pár malbiček.

Kdoví co to je - snad Křížová cesta k Buddhovi
(Buddhisté by mě ukamenovali)
Velikostně něco kolem A2...

Cesta - dost jednoduchej název - namalovaná kontaktně - přímo tubami bez použití štětců či čehokoli jiného.
Velikost kol A3
Kejčový střechy. Všechno je dneska růžový.
Růžová by měla bejt pozitivní - tak voilá... poslužte si.
Velikost kol A4
Na kluzišti. - asi podle nákresů v deníku. Ze zimy vcelku dávno. Všude reklamy.
Málo světla.
Velikost kol A4
Je to ze zimy. Nechci říkat, že teď maluju o několik tříd lépe, ale přece jen, mám pocit že myšlenkový posuny se dějí každou vteřinou. Každým úlomkem času. Pulsem...

Noční můry

5. července 2011 v 9:36 Povídání meti řádky
Včera jel večer v tramvaji muž - nesvíral v ruce nůž, jen cigaretu, jenž si v klidu zapálil. A z okýnka, vydechoval šedý dým, nechtěl připravit tramvaj o komín. Měl koženou bundu a mě z té cigarety, z té hloupé smrduté cigarety, bylo nanic. Jel na Synkáč, tak si zkrátil dlouhou chvíli. Myslím, že já už nejsem já. Myslím že nejsem ani nikdo jiný.
Jen tramvaje by měly být kuřácké a nekuřácké. Já bych jezdila nekuřáckými, ale stejně, myslím že by měl mít člověk svobodu alspoň v tom, jak si ničit/neničit, utrácet/neutrácet, zapalovat/nezapalovat.
Noční můra I
Nezvedá mi telefon, vážně mi ho nechce zvednout. Já jsem ale v zákulisí a ona neví že jí slyším...
Tak říká : Celý den musím ignorovat hovory.
Pořád nezvedá. Už nezvedne.
Noční můra II
Telefon zvedla. Mám radost. Něco drmolím. Něco mám připraveného, něco ne, čekám na reakce, na popud
k dalšímu dialogu. Bez odezvy. Dochází mi nit. Bez odezvy. Neodpovídá.
Ani, slovo.
Noční můra III
Jsem ve městě. Hluboký Praze. Je tam dusno, přehršel lidí s e plouží nočními ulicemi. Přehršel lidí proudí
mrtvým městem. Zadrhávám se v davech. Tu a tam po sobě koukám. Hloupý zvyk.
Zrcadla všude. Chybí mi vlasy. Je to zaškolení jak bejt bez vlasů. Beru to tak.
Jen, ony se neobjevují - prostě nejsou vůbec.
Vlasy zmizely.
Noční můra IV
Budím se, a polejvá mě kdoví co. Možná to jsou studený konve. Není mi zima.
Jen mé tělo se mění v kuřecí nohu. Husí kůže naskakuje hrubší a hrubši.
Už to přestává být nepříjemný mráz po zádech. Je to jako vystřelující bolest do každého husího póru.
Jakoby tisíce špendlíků bodalo zevnitř, jako bych jehelníček zastrčila kamsi do těla.
Noční můra V
Zase jsem ve městě, pořád jsem ve městě - město je něco jako moje oddělení. Nikdo mi nenařídil
být tu, a přece nemůžu jinde. V centru. Někde setsakra v centru. Tam kde jsou japonští, korejští a
čínští turisté. A je to tu. Tančí kolem mně svými drobnými kroky - pohlcují mě. Nemůžu dýchat.
Nikde není pomoc. Jen samí asijští turisté co mi nerozumí ani slovo. Stahuje se mi hrdlo. Nemůžu se
z toho začarovanýho kola dostat. A oni na mně civí a přibližují se víc a víc.
Stejně, nemůžu polknout.

Anti-nadpis

4. července 2011 v 17:10 Povídání meti řádky
Prázdniny jsou hloupě dlouhý. Venku je hloupě zima. Což by mi nevadilo, kdyby tu taky nebylo hloupě prázdno. Hloupě ticho. Hloupě klid. Chybí Alkohol zabiják a Škola zabiják, jenž by mě skolili alespoň do postele.

Je 4.den.
Píšu si deník - papírovej.
Jako minulej rok.
A pak další rok po minulých prázdninách.
Nemám co psát a tak prostě jen píšu.
Nevím co, ani jak. Tuš si sama vybírá, kde ¨se linka zalomí a tak slova často ani nesouvisí.
Byla jsem 2x na diplomovejch pracích AVU - vlastně mě to vůbec nezajímá.
Asi to nepotřebuju vidět, abych něco mohla dělat sama. Tak diametrálně se to liší.
Já asi nekreslím příliš baráky.
Já asi příliš nemaluji.
Ani příliš neryji systematicky do lina.
Píšu texty a ty ilustruju - možná hloupě, ale tak to je.
Neumím nic jinýho než vytvářet obrázky provázaný textem a obráceně.
Jo, ale ona, to umí stejně líp - je lepší člověk.... myslím, doufám že jednou bude někdo kdo se jí vyrovná a ona ho bude moct milovat.
Já jsem lůzr. Kámoš to tak řekl- parta lůzrů. Některý z nás koukaj z nadhledu, ti další z podhledu.
Občas se střídáme. Ale pořád budem buď moc nahoře, či moc dole. Neexistuje jiná varianta.

Chtěla bych se smět napít pár piv. Jenže, furt ještě je na ty játra prostě brzo. Dementní sliny.

Série Potulných Postav v 10 větách

3. července 2011 v 15:15 Prozaické pokusy
SEASON I.
Episode 1 - Epizóda 1
Anička Šafářová - dnes již však Kovářová, se potuluje po zahrádce plné růží a pokává svou lásku z dětských let - Hloupého Honzíčka jenž nevěda že zahrádka je stále stejného majitele, trhá květiny velmi neurvale, tou samou dobou se koná hromadný pohřeb honzíčkovo rodiny a pak Konváž se chystá vyloupit hromadný hrob.
Episode 2 - Epizóda 2
Honzíček překvapen přítmností aničky, rozpláče své smutné oči a rozvypráví se o katastrofě, jenž postihla jeho rodinu, pan Kovář stále kuje pykle, je velmi překvapen když najde Honzíčka v náručí aničky ale přílš ho to nemrzí bere flintu a.
Episode 3 - Epizóda 3
Pan Kovář drží napjatě flintu jež míří přímo na honzíčkův hrudník, Anička si rozhodně stoupá mezi flintu a Honzíčka a vysvětluje pohromu jenž se honzíčkovi stala, vdalších několika minutách už vidíme průběh dalších dní, kdy se Honzíček usmíží s Panem Kovářem, jenž je ale křivák a přemýšlí o tom jak nejelelegantněji zabíti Honzíčka.
Episode 4 - Epizóda 4
Mezi Aničkou opět rostou city a jejich pouto se začíná znovustávat tím, čím bylo před Honzíčkovo cestou, Pan Kovář se vrací pravidelně v noci, pozdě v noci, s kapsami naditými kovovými Ukřižováními Ježíše ze hřbitova, ráno pak vždy vystaví nově ukované kousky z drahých kovů, pohřeb Honzíčkovo rodiny probíhá v klidu a Haló vzniká až ve chvíli, kdy den po pohřbu zmizí veškeré okrasné prvky.
Episode 5 - Epizóda 5
Honzíček dostává rozum a jde číhat sám na hřbitov, nikomu o tom neříká, asi jako jediný tuší, že mizení, nemá na starost nic nadpřirozeného - první polibek Aničky a Honzíčka probíhá pod rozkvetlou višní, pro dnešek nejsou přistiženi, na hřbitově se setkávají v tváří tvář pak Kovář a Honzíček, po krátké rozepři si podají ruku a domluví se na společném podílu pl na půl z prodaných okrasných kovů.
Episode 6 - Epizóda 6
Na oko působí naši dva mužští hrdinové jako šílení přátelé, Anička nějak celou situaci nechápe, ale jako většina žen je ráda za přízeň obou, teď tak bohatých mužů, Honzíček se snaží dostat stále hlouběji do srdce Aniččina (možná i hloubš pod sukni ale to tahle epizoda neukazuje), je to lítý boj a Pan Kovář se stranou chichotá.
Episode 7 - Epizóda 7
Opakující se večerní pitky se Aničce nelíbí, oba muži klouzají k návyku na CHLAST, Pan Kovář má však vše pod kontrolou, je zvyklý a tak do závislosti namáčí pouze Honzíčka, když přichází vhodná chvíle, pošle ho napřed k Aničce, kde se jí Honzíček samozřejmě snaží přesvědčit ke zhřešení, po dlouhém snažení se mu Anička poddává a Pan Kovář, ve vhodnou chvíli vtrhne do dveří.
Episode 8 - Epizóda 8
Pan Kovář zahajuje rychlý proces. Míří znovu na Honzíčka, předvádí ho na náměstí jako nenapravitelného hříštíka a Honzíček je lynčován, Anička brečí v koutě u zdi a pan Kovář, jakožto elegán vyšší třídy se snaží utěšit jí, Honzíček však sepisuje své vyznání lásky a také udání.
Episode 9 - Epizóda 9
Honzíček ač vyhnán ze svého rodného města, vrací se a oba dopisy hází panu radnímu do schránky, osočuje Pana Kováře z rabování, okrádání a podobných zvěrstev, stejně tak nabádá k nočnímu pozorování hřbitova a zapřísahá se, že žádná nadpřirozená stvoření se tam neprohánějí, Pan Kovář a Anička se usmiřují a Anička se vrací ke svému stabilnímu životu pod pantoflem a pod střechou ze samých zlaťáků, dokud nedostane Honzíčkovo vyznání.
Episode 10 - Epizóda 10
Pan radní se vydává na hřbitov, zjišťuje že Pan Kovář je Křivák ale zároveň zjišŤuje i to, že nadpřirozená stvoření nemusí být vidět, ale stejně budou, Honzíčkův dopis je tak polopravda, Anička dostává dopisy probrečí dny a noci, Pan Kovář je odveden a nucen recitovat na hradní veži polopomatenému králi, Anička zůstává chvíli sama, na chvíli než přijede honosně Honzíček na bílém koni a odveze jí pryč.
Episode 11 - Epizóda 11
Anička a Honzíček mají honosnou a bohatou svatbu ve velmi tichých místech, pan ¨Kvář je propuštěn jelikož neumí pořádně číst a doma se leká ztráty Aničky, lidé na něj hledí jako na Křiváka a tak se i bez zipu nakonec vydává hledat zamilované milence, pan radní těží z provalení pana Kováře a sám na jeho zločinech vydělává, zabavuje kovářův majetek pro blaho města.

Říká vám - co máte dělat - jistojistě ve 14:41,7779

3. července 2011 v 14:42 Poésie
Potřebuju dostat pryč z hlavní stránky poslední článek s obrázkama - noha mi nějak moc vibruje, jako by chtěla nějakej doping, nebo co, ale nějak neví co, vlastně. Nezapisuju ¨si důležitý veci - jen pocity a data, když pak něco potřebuju najít - zmizí to v čase.

Jedno kafe
jedny startky
(co nikdy nekouřím)
zedník stajl odnaproti
nebo ze školy
pár kostek cukru
abys neurazil
ale šetřit šetřit!
DOBA JE ZLÁ
- to né doba -
LIDI JSOU ZLÝ
ne, spíš špatný
špatně se probudili,
špatně si protřeli oči,
špatně vykročili,
špatně naladili svý vnitřní
RáááááDio
I Ti co nejsou DIA betici
Alfabetici
Analfabeti
Ke kafi radši startku než Lidovky
vždyť
- nejsöu, za lidovou cenu -
písk, písk, písk
volaj ke žlabu
celou armádu
těch
všech
co
jsou

iluzionista

3. července 2011 v 14:09 Poésie
Iluzionista, vykouzlil modré kapky
háže je na okapy
a středchy se střešními okny
iluzionista chce abychom se báli deště
společně zalezli pod postel
a třásli se v náručí
Do rytmu drkotali zuby
do rytmu klepali mohami
do rytmu brousili kosy
Iluzionista, v obrovskym klobouku
až přejde déšť
tak sám sebe spolkne,
pohltí černou tmou,
z vnitřku.