Červen 2011

Ko-hout,ko-krhÁ

27. června 2011 v 8:17 Poésie
Zakokrhá - tak v osm večer
ohlásí příchod
umělým tónem
umělým hlasem
kohout bez kohoutku

Neumí plavat
jen sekýruje pudy
zlobí se sám
zlobí se nenápadně
Sám ze sebe to dostat

Červený se zelenym
žlutý s hnědym
zmáčknutě volat
zmáčknutě vypnout
drobení pro slepice


Samý ruční práce

19. června 2011 v 12:44
Podělal se nám skener, moje klávesnice záměrně neakceptuje klepání do písmena K. Jako by všechno kulo společnou vzpouru. Bez rozdílu. Dost zběsilý obrazy - vygumováno - nevim co kreslit - co psát. Snim a jsem líná...
Mou poslední zábavou je, mít zápisník z ruky - myšlenky co by mohly utýct - ruce má člověk přece jenom s sebou. Jde jen o zaznamenání - ne o přespřílišné uchovávání. - to není zdravé.
Trpim dojmem že mám fákt velký břicho. Dneska si dám vanu.
A tady jen pár nějakýchobrázků z deníkoručení...

1. The gun - nejistá podobnost
prsty pak popisují postup uvědomění? Myslím.... v tu chvíli to působilo ta jasně a znělo tak pravdivě.
1st - skoro
2nd - nečekaně
3rd - zcela
4th - proč
2.Trafika
se trafikovatěla za svitu letního raního slunce a házela svou anténou odlesky všude okolo.
Dle televizního satelitu, by se dala předpokládat obyvatelnost trafiky...
Jen nevím kdo.
Proč.
Tam bydlí. Potencionální zákazník by se jistě našel.
3.Ze zastávky - jen pán
ze zastávky, odkud jinud.
Podobnost nejistá - taky nehledáme vraha.
Jen bok.
Jen obličej.
Jen stylizace.
Nechtěná.

A teď artotlačenka - sním o tom být Boudníkem - nemám na to koule. Věšet se furt na kliku. Jsem srab.
Tak alespoň něco málo.

Když jsem viděla jak podělali film, musela jsem to trifidům alespoň trochu vynahradit...
Souhvězdí Trifida
A na konec ten zjednodušenej Boudník.... jen, on asi neměl k dyspozici lihovky, takže jeho bílá či černá barva, měla ještě jakési tajemné kouzlo... Skvrnitý zvířátka






Mimoválka

19. června 2011 v 9:59 Poésie
V lehké nadsázce mistrovské dílo - polovolné asociace a polovolného verše.

ve smíru žili
krotitelé vesmíru
duši je bili
oni však pili
doufali ve víru

za duševní válku
mozky pálili
eko rozpor
a pak.
že kytky už nekvetou
jak ...

Pokud však budu pokračovat - vesmír je něco co si dokážu představit asi podobně jako budoucnost - spoustu tvorečků, spoustu situací, spoustu fází jenž nejdou přespříliš specifikovat kvůli tomu, že prostě nejsou konkrétní ale poněkud abstraktní.
Jen ty bílé čáry - ty čáry jenž v noci nemůžou být letadla - mléčná dráha - třeba je složená z konzerv salka. A ty hvězdy co v noci září, jsou vyházené odpadky tady od nás. Hážou odlesky jako měsíc hází ten svůj. Přenáší hrozně dlouhou cestou světlo. A určitě jich je mnohem víc než co vidíme. Těma odpadkama třeba mystifikujeme sami sebe.


Před večerem a taky po něm...

18. června 2011 v 13:21 Povídání meti řádky
Před chvílí jsem zlikvidovala vcelku důležitej článek. Blok má nustále ještě tu jednu výhodu, že narozdíl od blogu, to co se tam zapíše samo nezmizí. Fakt mě to štve. Celej rok si říkám, že musím zapnout automatický ukládání, kdyby něco, kdyby to spadlo, ale neudělala jsem to. Takže už jsem přišla o pár nenávratnejch vzpomínek. To proto jsem na podzim a v zimě a předtím v létě měla papírovej deník - příliš se elektrizovat není zdravé. Na druhou stranu, kdyby článek nezmizel, zase by se člověk dočetl pouze o tom jak jsem podělaně zamilovaná, o tom jak mám stejný problémy jako všichni ostatní. Trpasličí problémy. A že si nejradši prostě stežuju sem, do virtuálního světa, kde mě osobně zná jen pár lidí před kterejma ovšem asi nemám důvod nic skrývat. Musím jít dělat oběd. Rozčiluje mě můj pud sebezáchovy. Sjela bych se, jak už to plánuju léta. Není to sice příliš dospělé, ale alespoň na chvíli bych se potřebovala odpoutat od svojí duše, bejt odpoutaná jen od těla prostě často nestačí. Ale nejsem superman - chybí mi jeho obleček. Mým oblečkem je kůže - který pud sebezáchovy snad ještě zvyšuje. Možná by se to změnilo, kdybychom chodili běžně nahatí - možná bycho se pak v oblečení cítili jako superman měli bychom jeho obleček...

Včera jsem poprvé cítila jousi sounáležitost k/s místu/místem. Včerejšek byl zas, jak by mi uletěly včly, nějak se nemůžu kontrolovat. Docela běžná věc. Vždycky když jdu po náměstí večer, tak si říkám, jak je t tam divný, jak se tam v noci člověk musí bát. Všude samý prapodivný individa. Bezdomovci, opilci, sjetý panáci, lidi co prostě milují noc. Lidi co už jsou spíše než lidmi, pouhými stíny. Pokud být stín není víc než být člověk. A když tam člověk prochází - připadá si jako narušitel příšerně klidný scenérie. Má pocit že by měl být zbit, za to že kazí tu atmosféru, každým krokem čeká, že na něj někdo vyjede a zakousne se do něj jak pitbul s krvavejma očima. Jenže včera to bylo úplně jiný. Sesul ajsem se s kusovkou za 4 kč - člověk co nemá na krabku, co nechce mít na krabku. Sesula jsem se na dřevěnou lavici, které se ve dne štítím, protože vím co se n ní děje v noci a kouřila, kouřila jsem a najednou ta lavice nebyla lavice ale křeslo, a já cejtila, že teď na mně nikdo nemůže. Bylo to krásný, možná i příjemnější než sedět doma v křesle. Opilci se potáceli a popíjeli, bezdomovci si stlali v zastávkách, někteří jen seděli a čekali - jako by měl přijet nějakej neviditelnej autobus a všechny by je měl svézt na skladiště pochybných existencí. A mně s nimi. Čekala jsem až se kusovka změní na studený popel. Byla jsem součástí obrazu. Patřila jsem do scenérie. Do nočního pohledu malíře, co místo barev používá živou hmotu. Asi bych se nezvedla. Nemohla jsem vypadnout. Přepadlo mě to a byla jsem uvázána do elektrickýho křesla. Byla jsem nucena sledovat svůj obraz - a obraz všude okolo. Bylo to tak krásný - to náměstí, to pochopení biorytmu nočního bytí. Asi bych se nezvedla, ikdyž odpad poslední žhavík... Musely mě zachránit až ti narušitelé - ty jež naprosto kazily malířovo plátno - ty které byly jako já obyčejně, když se vracím. Musely přijet jako princové na bílém koni a zvednout mě z křesla. Já jsem obraz opustila. Dřív než se vyměnilo plátno. Kdyby nepřišly, počkala bych až déšť obraz ráno spláchne. Jemný kapky by ho smyly. Stejně jako smyly prach z dláždění. Smyly noční obraz a novej se začně malovat zase večer. Ale já už budu pravděpodobně zas jen narušitel. Ale třeba ne, třeba zase jednou bude okolo ta nálada a já tam zapadnu. Nechám se smýt leda letním deštěm co mi spláchne vlasy, oblečení, tělo. A pak, pak budu navždycky tam, na tý lavičce...


Obratník holý dlaně

16. června 2011 v 19:29 Povídání meti řádky
Sebedestrukce jako jediný možný způsob přežití.
Po tom, co sám sobě člově vrazí pár facet a pohlavků... kolem hlavy se svíjej hadi a na pár minut, nebo možná jen sekund začnou okupovat jedno ucho. Prozvučího sykotem -jako by ucházel plyn a pak přidušeně odplujou pryč.
Sebedestrukce, jako jediný možný způsob přežití.
Jako jediný možný způsob koordinace v prostoru.
Jako jediný možná projev moci nad sebou samou.
Je to různý a dá se to odsuzovat a je to různý a dá se to chápat.
A nevim jestli existuje lepší vybití vzteku než na sobě - člově ubližuje jenom sobě...
(teoreticky)
Vlastně neznám nic lepšího, něž fláknou pěstí do zdi.
A cejtit jak kosti na chvíli váhaj, jestli se jim má něco dít.
A stačí to párkrát a je fuč vztek.
Pak už spíš jen lítost a smutek.

Jinak jo, tohle jsou píčoviny a ne návod na to jak si co nejsnadnějš a co nejrychlejc zlikvidovat tělo. Tyto pokusy byly prováděny na cvičených profesionálech a proto nejsou doporučeny nikomu jinému.

Útock

14. června 2011 v 22:16 Chemické obrázky
Učila jsem se na něco jiného. Zmohla jsem úplně jinak a všechno je úplně jinde.
Tihle nosorožci chtějí pryč.
Podkopávají lidsou důstojnost - nabírají jí na nosorohy a dost rádi uvažují o tom jak budou lovit na nebi mýdlové bubliny.
Tu pošlapanou lidskou důstojnost lze vidět.
Jinak ptám se všech - Jak hlučný je zvuk dupotu nosorožců městem vyjádřený v příslušných jednotkách?

Obé akvatinta na měkkém krytu

Vsplynutí

13. června 2011 v 22:07 Chemické obrázky
Pořád ještě jsem se nezačala učit chemii... - výňatek z deníčku. 21:28. Možná mi začne strašit v pokoji a budu mít výmluvu. Prej mě nechtěj vidět v srpnu. Proč by taky měli chtít. Já je tay nechci vidět, teď zrovna by mi přišlo nejsnažší, na všechno se vykašlat, k reparátu přijít a zopakovat si pěkně ročník. Člověk by si zkusil zkoušky aspoň nanečisto a nebo by se tam dostal prostě ze třeťáku, oni by ho tam vzali a byl by za frajera. Většina asi nemůže tučit o čem je řeš. Možná o mých rozpolcených názorech na studium. O mých protimluvách.
Měla jsem za to že slova jeko stříbřité, bryskní, bravůrní, rozložité, načechrané, rozdmýchané, usoužené apod. se normálně používají, ale prá ne, prý už jsem básníkem či vypravěčem, když jich užívám v běžné řeči. Čeština je relativně zvučný jazyk, možná teé trochu neohrabaný a přehnaně tvrdý, ale aspoň umí parádně fackovat, když si to zasloužíme.
Nakonec, všechny zvu na větráky - pozdraví vás, řenou vám, jak se cítí a popřejí pěknou noc. Jsou na Kavčích Horách, ta pospěšte, než vám je zabere nejbližší milenecký pár.
Já jdu nočně loupit a hrát si na zloducha. Sušenky v tesku jsou se slevou - už si brousím drápy. A sápu se po nich. Navíc, prý už mi jen zbývá najít vhodný penzionát pro seniory. Prý mi rodiče budou rezervovat místo...

Ne zcela chemický obrázek - ale tisk to je... je to mezzotinta na hrubém plechu (ne přímo na nazrněném)

Mezzotinta - vyhlazování světýlek do hrubé desky - takže nefunguje běžný princip inverze jako u linorytu, akvatinty.

Dokopnuto

12. června 2011 v 17:18 Chemické obrázky
Vlastně, včerejší večer byl dalším ze snů a noc pak byla jenom další noční můrou. Člověk se docela spocenej budí a neví jak spát. Ve tři mi volala máma - což bylo divný, vzhledem k tomu že byla ve vedlejším pokoji, prostě měla pocit že ještě nejsem doma. Já se snažila spát, a budily mě i vibrace. A teď se celej den přemlouvám k tomu, abych se začala učit karboxylový kyseliny. Ale jde to dobře oddalovat. Pořád se daj najít činnosti co jsou důležitější, než nepropadnutí z chemie.
Občas si říkám, že by bylo fajn si to zopakovat, zase si dát reparát, ať člověk nevyjde ze cviku. Jen mám pocit, že motivace naučit se na reparát bude asi tak stejnáí, jako naučit se na jednotlivý chemický písemky. Ale jo, pak bych se mohla zase na chvíli tvářit drsně. A když bych to nedala - prodloužil by se čas?

Je to nějakej obrázek, kterej by jistě lecjakej kunshistorik dokázal vyložit lépe než já. Já jen vím že jsem to nakreslila resp. vyryla ;)
Je to čárovej lept na vcelku velký destičce...
Nedávno jsem na to dělala akvatintu - takže tohle vlastně není finální tisk, ale je tu toho asi vidět víc než na onom finálním - ten je trochu roztříštěnej ostrostí barev - kontrastem barev...

Pouliční lepení

11. června 2011 v 20:38 Tužkou-Perkem-Barvami
Před pár týdny - dvěma, jsem se konečně dala do toho, co bych ráda udělala už dlouho. Začala jsem mírně okupovat folimanku prapodivnými obrázky a texty, jenž zřejmě nikomu jinýmu než mně nic neříkají.

Lawiane tomu říká poselství.
Můžou to bejt poselství.
Jsou to poselství za barevnější prostředí.
Jen mám pár problémů s okolím - lidé poněkud neradi, lidé poněkud rádi. Každopádně, plakát je neškodný. Strhnutelný. Což je jeho nevýhoda. Člověk se těmi místy, kde by obyčejně našel to, s čím se tak patlal, prochází s touhou vidět že to alespoň chvíli vydrželo. Ale ono ouha. Mnohem dýl všude vydržej píči.
Lidi potřebujou jednoduchý hračky jako spreje.
Aby mohli sprejovat jednoduchý symboly, jako jsou píči.
Nic s tím nenaděláš.
Myslím že do parku přece jen patří víc poezie a plakáty co možná i něco říkaj...

Po shlédnutí Pí....
Pod písmem NO CODE - je písmennej kód - šifra - je jedno jak to bude pokračovat vršek se prostě a jednoduše nenačet...
Tohle jsem dělala před rokem - lebky nevypadaj jako lebky - lebky nejsou lebky ale dostatečně odrazujou... když vylepuju, vypadám jak bezdomovac. A lidi se mě ptaj jestli nemám hlad...
Něco co by asi skončilo dřív nebo pozdějc v koši - mělo to bejt dobrý, ale vypadá to blbě - posral to ten zelenej pás.
Jsou to asi narozeniny. Aspoň myslim.
Člověk - to je docela obyčejný člověk. Jako první, nebo druhý, nebo třetí, nebo čtvrtý... Může jich bejt miliardy. Jsou jich miliardy.
Písmo je menší, než by si asloužilo, člověk by si to měl jít přečíst. Běžel válečnej film. O válce. O mrtvolách. O iluzích a nesplnitelnejch snech co se dějou jen tak, mimochodem když si zachraňuješ ruce a nohy.
Trochu to vlálo... ale je to dopřilepený...
U těchhle věcí je jeden jedinej problém, svý poslání splnily, až když visí. Není to o autorovi, ale o vyřízení vzkazu. Možná, je to vandalství... ale myslim že v horách tagů... Mám pocit že lidi by měli bejt nucený něco číst - furt se vzdalujou od pravýho bytí. CHtělo by to nějakou záchrannou brzdu.

Jenom něco pozitivního - externího na konec... Je to nejlepší plakát co jsem za poslední rok viděla - pominuli, to, co se nalézá v mimovesmíru...(na netu;))
A nakonec - pěknej večer a lepte. Kreslete, malujte, žijte a nezapomínejte...

Nosorožení

11. června 2011 v 18:46 Chemické obrázky
Nosorožila jsem v zimě a na jaře... Nosorožení prbíhá u spousty lidí, průběžně - člověk to občas ani nepostřehne - nepatrné detaily : zhrubnutí kůže, vyvýšení čelní kosti - v konečné fázi připomínající nosoroh, prodlužování ostrče do tvaru ocasu, zakrnění prstů, zmohutnění, chuť na trávu.

K odstranění příznaků doporučuji: přečíst Eugene Ionesco - Nosorožec

Je to čárkový lept - tuhej kryt.

Výletní parmazán

11. června 2011 v 16:19 Prozaické pokusy
Ikdyž stroj času není zrovna biovýrobek, mohl by být. Jen to ještě moc lidí nechápe.

Už zas jsem se probudil. Pořád jsem ležel na stejným místě. Vrhnul jsem pohled na podlahu a s uspokojením začal sledovat dění za oknem.
Bavilo mě, jak se všechno míhalo, jak svět měnil barvy. Jako by existoval nějaký uklízeč - všechno vždycky vysál luxem a pak tam jen tak rozházel úplně jiné výjevy z úplně jiné scenérie. Už pár let, si to takhle užívám. Nevím přesně kolik času tady ležím - v prázdném pokoji, na gauči, s tím narozeninovým parmazánem vedle gauče. A to okno - je na skvělém místě. Naposled kdy jsem aspoň tušil co je za období - kdy jsem tušil co je v módě, jakej byl novej rok a kdy budu mít narozeniny - v tý době se ještě poslouchal Elvis a pomáda ovládala svět.
A pak to vlastně přišlo, myslím, měl sem právě jedny z těch narozenin - dost jsem se jich obával - dárky, dorty, lidi a tak. Nemám k tomu vztah, však to musí každej chápat. Asi to byly kulatiny - dejme tomu třicetiny? Někdo se zapříčinil o mojí oslavu - sezval skoro celý město a všem nakukal že dostanou zadarmo jídlo. Tak jich přišlo moc. Moc. Moc. Moc. Tolik lidí v mym bytě nikdy nebylo. Tolik dárků taky ne. Tolik jídla - háddejte - taky ne. Dalo se očekávat, že mě nutili mluvit, otvírat dárky a tvářit se, že jsem veselej. Nic zajímavýho jsem nedostal, aspoň jsem si to myslel. Pár párů bot, několik květovanejch košilí, nějakou kravatu, nůž, 40litrovej hrnec, balíček prapodivnejch pilulek, starej smrdutej parmezán, ponožky, prázdnou láhev, sušenky, čokolády a vůbec, spoustu věcí, co člověk nikdy neupotřebí.
Jelikož jsem se snažil uniknout davům, vzal jsem alespoň dárkový jídlo a uklidil se do spíže. Byl tam klid, trochu dusno, ale klid. Nikdo mě nikdy nenašel.
Měl jsem hlad - po jídle se lidi tloukli a já neměl náladu, jim v tom překážet. Uříz jsem teda nožem co mi někdo dal, kus parmezánu kterej mi někdo dal a začal jsem žvejkat. Není to ten ze sýrů, jenž by šel jen tak ukousnout - žádná červavá gorgondzola, a navíc, byl ho celej koláč - přičemž kůrka, ta je ještě o něco tvrdší než to, co se skrývá vevnitř. Žvejkal jsem žvejkal. Cejtil jsem že nepotřebuju jíst už nic víc. Hlad nějak tak zmizel a postupem času i vzruch venku. Přišlo mi to divný. Otevřel jsem spíž a začal hledět kolem sebe. Byl tu bordel. Tlející bordel. V tu chvíli jsem poprvé pocítil, že necítím čas. Že nevím jak dlouho jsem byl ve spíži, že nevím co se stalo a že nic nechápu.
Musel následovat úklid - všechno jsem vymet před vchod do bytu - barák už stejně vypadal zcela vybydleně. Měl jsem pocit, jako by se všechno posunulo o několik let dopředu. Rozflákaný okna. Posprejovaný chodby - prapodivnejma barvama. Všechno se nějak změnilo. Ale byl tu klid. Alespoň na první pohled. Bylo to jako nejlepší narozeninový dárek ze všech. Ocitl jsem se v mezidobí.

Ještě před tím než se dostavil další nával hladu, byl byt úplně prázdnej. Nechal jsem tu gauč - červy jsem vyluxoval a zahrabal do hromady odpadků před vchodem. Hnijící maso jsem prostě vyhodil z okna. Byl jsem na to hrdý - takhle uklizeno jsem měl poprvé v životě - taky bylo poprvé v životě co slavit. Natáh jsem se na gauč čelem k oknu, sejra - ten sejra jenž nepodlehne zkáze a naopak s věkem nabývá chuti, jsem položil vedle sebe.
Ukrojil jsem si a plátek pomalu vložil do úst. Sýr lehce a nenásilně zaplnil žaludek a já se začal divit. Za oknem se začaly dít divný věci a já nestačil zírat. Baráky padaly, zvětšovaly se, zvířata se proměňovala - lidé lítali, všechno se měnilo. Bylo to naprosto neřízení střídání historicých a futuristicých údobí. Všiml jsem si toho tehdy poprvé.
Po nějaké době - kterou nelze blíže specifiovat, jsem si to uvědomil plnně - cítil jsem se jako na psychotropních drogách, u jejichž zrodu jsem byl. Kdysi. Mohl za to sýr. Dodával mi sytost žaludku - byl jsem jako sluneční muž. Nepotřeboval jsem nic, než plátek sýru za den - stačil milimetrový. Voda - ta už snad ani netekla vzhledem k tomu že dům neustále měnil podobu. Jediné co se nikdy nezměnilo, byl obývák. S gaučem naproti oknu.
Dny tak ubíhaly že jsem se nestačil divit. Za tu dobu, co jsem poprvé ochutnal onen parmazán, bych už se svými vědomostmi předčil lecjakého historika z 20. století. K tomu mi stačilo i to totálně bezkontaktní okno.
Zásadně jsem nevycházel ven. Myslím že to bylo příliš riskantní - každá doba, jak jsem vypozoroval, s sebou nesla spoustu nepříjemností. Gauč byl proto ideální. Byl jsem prostě lapen v parmezánovém mezičase, v prostoru který byl tak prosycen vůní psychotropního sýru, že byl absolutnně časově nepohyblivý. taková obývací konzerva. Těžko rozložitelná místnost. Na zápach jsem si zvykl a na to že nemůžu ven, taky. - Vůastně mi to docela vyhovovalo. O tom jsem celý život snil, moct nic nedělat. Ikdyž to měnění času venku, bylo občas znepokojující - ne vždy člověk čeká, že mu do okna naboří raketa s Lajkou...
Takže už to musí být fakt dlouho, když si uvědomím, co všechno jsem v tom fiktivním kině viděl. V tom okně co už se ani nedalo otevřít. Věděl jsem, že to jednou musí skončit. Sýr se zmenšoval. Dávky se snižovaly a teď už mi zbejvá sotva pár centimetrů čtverečních. Zajímalo by mě jak to všechno dopadne. Protože by o tom šlo něco fakt zajímavýho napsat. Myslím - jestli to bude mít gradující konec jako povídky od Čapka - jestli ta poslední dávka sýru bude o něco ostřejší, jestli se zase vrátím tam, kde jsem začal cestovat, nebo jestli prostě zbyde jen prázdný místo. Taky bych tu mohl zůstat uvězněnej - mohl bych dojíst poslední kus, konečně se uhnízdit v nějaké době a nechat se pozřít predátorem.
Těch variant je nezměrně mnoho.A já, vypadám pořád stejně. Jako tehdy...
Vlastně bych o tom neměl přemýšlet, nemám proč. Prostě ho sním. Šáhnu po něm, po sýru který ještě zbyl. Nechutná lépe než předtím, ani hůře, není měkčí ani tvrdší. Je prostě úplně stejný jako každé předchozí sousto. Ikdyž se asi liší od sousta prvního, nejsem schopen to rozlišit. Člověk otupí když vidí postupnou proměnu.
A je to stejné i v účinku, spolknu - cítím klouzán krkem, hltanem , cáknutí do žaludku, trávění. Tam to začíná - když člověk tráví, ozvou se první rány a člověk musí zpozornět. Začít sledovat okno. Neviditelné hodiny tikat. A zase se všechno změní. Můžeme být v minulosti - můžeme být v budoucnosti. Kdo to má k sakru poznat? Lidstvo predělalo takovejch změn. Ale pořád.... pořád je lepší nevycházet.
Byl to poslední kousek. A tak, existují dvě přípusté varianty - stane se to, že vyvane odér sýru a i dům podlehne změnám času což by znamenalo že zůstanu napospas a nebo, pomalu začnu umírat hlady, umřu, shniji a už nebudu muset nic říkat - ale byt zůstane zakonzervován. A archeologové ho třeba někdy vykopou a pochopí že čas není tak těžce osedlatelný, jak se všude píše.
Vždyť já, jsem jenom dostal parmezán k narozeninám.
Ještě k tomu omylem.

Frajer Mojo /Mou-džou/

9. června 2011 v 19:35 Poésie
Myslím že v mejch snech by se nemělo křižovat, ani by se tam neměly vrhat dýky do živejch těl. Ani by tam nemělo bejt gestapo. Nakonec vlastně už by tam neměly bejt ani žádný přebytečný holky. Ty ukřižovaný se nápadně podobali tomu klukovi co je za anděla na spoustě plakátů. Žebra, žebra. Ani nevim co udělali. Byli tři, jako při bájném ukřižování Krista. Jen do jednoho vrhaly nože. Zaživa. Nějakej frajer vytáh kudly a hrozně se tomu smál. Ani je neuměli pořádně přivázat, měli krátký provazy a vůbec organická hmota je příliš živá, mrská sebou. Jako kapři po výlovu. Ti chlapíci museli umřít. Bylo jim to daný.

První naděje v rozkrojený housce
- ještě včerejší - nůž od tvarohu
přischl a žlukl
jako vždycky
upozornil na chemii
na propadák v modrém
oblou dámu jenž láme duše
na vteřiny

Trousí drobky čeká na sezobání
- holubi přece každý ráno - zaklepou na okno
jak v popelce vyluxujou
zbytky optimismu
a sobeckého egoismu
nafouklýho přes celou předsíň
ten bezdůvodně
praskne

Psycho-Terapie

5. června 2011 v 13:53 Kultůrní zápisky
Nevím jestli jsem samotář a nebo davový člověk, dobrej přítel nebo člověk co je nejlepším přítelem sám sobě, jestli jsem introvert anebo extrovert. Ale na určitý místa sama nemůžu chodit. Včera jsem se k tomu dokopala. Jsem sama v Praze láduju se dietními jídly k prasknutí - zelenina, piškoty, marmeláda pořád dokola. Chodím spát ještě později než obvykle, poslouchám jak nějakej Idiot Óčko a zběsile píšu. Abych nepřemýšlela. Užívám si třídenního osamostatnění. Začíná mě bavit uklízet, jen abych se náhodou nestihla dostat k učení chemie. Vlastně je mi skvěle. Je mi tak dobře jak mi dlouho nebylo. Jsem ve skleníku a pařím se.
Včera jsem se dokopala k něčemu co už jsem neudělala asi rok a čtvrt. Probíhá tu festival - přehlídka psychologických filmů a já tam prostě musela zajít. Je to zadarmo - promítalo se v polském institutu. Film jenž ani neexistuje na ČSFD. Obvykle se v kině sama bojím - je mi to od jisté do by nepříjemné, ale překonala jsem to. Všichni přišli po skupinkách. Sáleček se pomalu naplnil - ani bych nečekala na takový nával. Film se jmenoval Terapie.

Dostali jsme sluchátka se simultánním překladem. (Monotónní hlas jedné a té samé ženy on-line překládá rozhovory) Člověk aspoň rozuměl. Hned od prvních pár minut byla cítit totální syrovost filmu. Souhrnně to byl pokus jednoho psychiatra. Byl mladý, nezkušený a snažil se pochopit jak fungují psychiatrické léčebny z pohledu bláznů. Nechal se do jedné zavřít takovým způsoběm, že o tom věděli pouze dva lidé. O tom že on není blázen. Nehal si provádět testy, udělal je tak, aby byl za blázna. Ale pomalu začínal chápat bezvýchodnost situace. Blázni cítili že on není ten jenž by měl být. Nemocnice je jen velký ústav pro lidi jenž se příčí systému - pro bývalé doktory jenž se znelíbili.
Zjišťuje, že blázen se dá udělat opravdu z každého.
Statistiky : Když si člověk nezávazně udělá testy na autismus až 60% zjistí že má ony příznaky pokud si udělají ti samí lidé - podle obecného žebříčku zdraví, testy na schizofrenii - její náběh se potvrdí u 75% z nich.
Kde jsou tak ty hranice? Kde už začíná pleš? Hranice neexistují.
Zdravý nemocný. Psychiatrická léčebna je zkrátka past. A pak když umře jeden z doktorů jenž věděl o pokusu, zavřený doktor upadá do těžkých stavů bezmoci - nemoct s ničím nic dělat z něj dělá blázna.
Nakonec jeho manželka ukončí vše tím, že podepíše papíry o tom že hlavní hrdina není schopen samostatného rozhodování. Zbaví ho svéprávnosti.
Film jenž člověka naladil na perfektní den. Jen přemýšlet o tom jaké by to bylo. To jak to byl natočené - poměry v nemocnicích. Jestli polské nemocnice vypadají tak jako ve filmu, tak mám otevřenou hubu až k pasu. A jestli tam s pacienty zacházejí tak jako ve filmu tak ještě jednou tolik otevřenou.

Jako by se režisér snažil připomenout přelet nad kukaččím hnízdem. Existuje bezvýchodnost. Neexistují hranice. Psychiatrie je hraní si s osudem. Elektrošoky už jsou naštěstí zakázaný. Likvidace mozkový kůry. Celkově jsem chtěla těch filmů vidět víc - jejich nabídka je víc než lákavá ale víc než jeden za den nedávám. Měla jsem pocit že mi praskně hlava - měla jsem pocit že kvůli tomu, že sluchátka jsou na špatný frekvenci a dělaj zářením dírudo mozku ale nakonec jsem od toho upustila.
Jinak všem lidem doporučuju sledovat co se děje okolo, existuje spousta věcí o který každou sekundou přicházíme/te...

Slíznutej

5. června 2011 v 11:49 Prozaické pokusy
Vypadá to, že tenhle víkend je nějaká nadprodukce, ale jsou to spíš vyhrabaný věci anebo taky ne. Pak zase třeba měsíc nic nebude - myslím nebude se nic dít. Jsou hluchý dny, mrtvý dny, živý dny, dny plný energie, každej má něco jinýho do sebe každej funguje jinak. Možná by to mohly být příznaky něčeho. Tohle je krátká povídka? Trochu z osobní zkušenosti? Člověk sám ani neví kde končí realita a začíná sen, takže já taky nevím. Jen, je to o MHD - věčné to téma.

Večerní tramvaje jsou zvláštní věc a to ani nemusí bejt tak úplně večer. Půl desátý - pouliční hodiny tak z roku osmdesát trhaj velkou ručičkou. Zastávka není úplně prázdná - je na ní umístěno několik prazvláštních individuí. Jedno s obtížemi vylévá zbytky piva z plechovky a opilecky se přitom kývá ze strany na stranu. Druhá osoba vyhlížející arabsky, na první pohled budí dojem byznysmena. Sympaťák. Tramvaj dokodrcá až k ceduli a staví. Všichni nastupují - cizinec se snaží uniknout opilci ale nedaří se mu to a tak jsem to nakonec já, kdo nesdílí vagón s opilcem. Jedna zastávka a jsme u divadla. Roj lidí obsazuje prázdnou tramvaj. Pouštím sedat, spíše ze slušnosti se zvedám, když je tramvaj plná starších lidí. Uhýbají,ale nechtějí si úplně sedat, až nějakán paní dotlačí pána ať si sedne. Sedne si, ale komentuje to tím že teď přece seděli dvě hodiny v divadle. Má jeansy, což by táta označil za nevhodné. Čeká mě krátká a nepopsatelná konverzace. Pán mi nabízí bonbón: ,,Nechtěla byste bonbon? - Bez cukru - podívejte se jsou ze Švýcarska." - ukazuje mi pán krabičku a paní na něj vrhá uklidňující pohledy. ,, Ne díky" nesměle odmítám. ,,Nemusíte se bát, není otrávený, já si dám taky jeden" ,,Ne vážně díky",,Ale vážně jsou bez cukru, podívejte"-,,Anebo ho můžu taky volíznout aby jste mi věřila" snaží se mě pán přesvědčit s úsměvem. ,,Ale notak" vloží se do toho paní - zřejmě manželka. Tramvaj se posunula o několik dalších stanic a lidé se mění. Prodlužují rovnici obsahu. Pán vyplázl jazyk. Dlouhý sedmdesátiletý jazyk a vlhce olízl nabízenou peprmintku bez cukru. ,,Vidíte? Není otrávený."

Chtějí?

5. června 2011 v 11:15 Poésie
Napsáno asi před čtyřmi dny, nějak tak během dvou minut, nějaký vnější nakopnutí, teď už můžu říct že se mně to netýká - já to jen vyplivla - už jsem jen čtenář.

Chtějí nás a nebo nechtějí?
láskyplně plní ulice
zasněnými pohledy
drží se za ruce
romance bez vady

Chtějí nás nebo nechtějí?
Ploužíce mezi stěnami
placatí strnulí
bloudíce horami
o pomoc - volali

Chtějí nás nebo nechtějí?
možnosti pomalu mizí
tíha je potápí
všichni - všechno tak ryzí
tohle nás polapí

Chtějí nás nebo nechtejí?
Jak se to pozná
ze všech těch očí
přehnaně hluboká studna
jenže trochu moc mlčí.

Zvenku, zevnitř - všechno se dá promíchat

4. června 2011 v 14:59 Pojednání
Nějak jsem tomu nikdy nevěřila - myslím tím - být holka / být kluk. Možná existuje nějaká percentuelní tabulka, teda určitě existuje spousta tabulek co říkají co z nás koho dělá. Ale to je moc biologie najednou a o té to úplně není. Mám naopak pocit že je to celé jenom psychika. Možná to souvisí s tím jak hluboko člověk přemýšlí, možná s předsudky, možná je to úplně jednoduchý jen já tomu úplně nerozumím.

Všichni si své bytí spojují se zevnějškem, vědí naprosto přesně jak mají vypadat. Každej je tak trochu kluk a každej tak trochu holka. Jde o to co převažuje. Nějak jsem nikdy nepochopila spoustu vyumělkovaných problémů jenž se táhnou s tím jak člověk vypadá a jak se chová. Mohla bych mluvit o sobě nebo o komkoli jiném.
Všechno je strašně daný - člověk je holka - musí být holka- požaduje se po něm aby vypadal 100% jako holka, holil se úplně všude, česal si vlasy, nosil šaty, choval se jak se holky chovaj, bavil se o klucích, líčil se.
Po klucích se zase vyžaduje aby byli drsný jak gorily, hodně pili, hodně šukali (pardon za ten výraz), kašlali na školu.
Člověk se pak najednou stává jedním nebo druhým - kusem ze stáda, kusem dobytka - jedním z mnoha kusů jenž se navzájem snaží lovit. Snažíme se dostat do pozice kdy existuje už jen sexuální podtext, kdy na každou holku kouká kluk stejně - jako na potenciální partnerku.
Nikdo s tim nehne. Je to docela hloupý. Jde se vymykat ale člověk se pak zařadí do nějaké prapodivné kategorie, jenž je mimo jakékoli dění - člověk je brán jako objekt jako něco co sice žije, mluví, lítá okolo, ale asi existuje jen tak mimochodem. Lidi okolo tě začnou brát jako někoho kdo je fajn ale dost divnej. Nevím jestli si mně třeba někdo vůbec představuje jako potenciální objekt své touhy. Teda nijak by mi nevadilo kdyby ne jelikož mám pocit že člověka dělá myšlení ale... člověk je přece jen rád když se občas někomu líbí.

Já vypadám jinak - sabotuju stereotypy - toleruje se mi to - pod záminkou jseš umělec. Oblíkám se tak jak by se neoblíkal žádnej kluk protože by si připadal jako teplej magor a ani žádná holka protože si libuju v dost vytahanejch prapodivnejch modelech a zásadně nikdy nenosím sukně a šaty. Na holení nohou taky kašlu. Možná jsem jen líná a přijde mi to zbytečný- ale to je taky důvod. Možná je tu taky otázka proč tak vypadám - není to že bych něchtěla zapadat - vlastně zapadat je jeden z mejch snů hned vedle toho druhýho neustále se vymykat. Tak jak vypadám, to jaká jsem - cítím se tak dobře a pohodlně. Nemůžu vypadat jinak, nemůžu se tvářit jinak - cítím to tak. Stejně jako ostatní se cítí ve svých věcech...

Docela často přemýšlím o tom jaký by to bylo být kluk. Teď už ne tolik, jsem holka a vím to ale jednu dobu mi to přišlo fakt zajímavý. Ta představa psychiky opačnýho pohlaví. Vždycky mi přišlo super když byli kluci galantní a romantický - což jim v dnešní době chybí - když dávali holkám kytky, doprovázeli je domů, objímali je a dodávali jim pocit ochrany. Přišlo mi že to bych chtěla zažít;) To být pro někoho pilíř o kterej by se mohl opřít. Měla jsem takovej pocit že kluci by měli bejt hrozně psychicky silný. To se mi líbí. Ale asi je to hloupá představa. Vlastně to je něco co člověk může být ikdyž je holka.
Kdybych byla kluk, nic by se nezměnilo - vždyť jak už jsem psala všichni jsme trochu kluk ;) Měla bych jiný tělo, dělalo by mi problém se s ním sžít. Mohla bych ale jít po ulici a koukat po holkách a nevypadalo by to blbě. Nechápala bych spoustu věcí, stejně jako teď. Byla bych člověk jako teď.
Nakonec, snažím se brát lidi jako lidi - nerozdělovat je na holky a kluky, nedělá to dobře. Člověk by si měl dělat názor z něčeho jinýho. Hledat zákoutí duše a podobnejch míst. Vím že tělo je jistým neodmyslitelným faktorem. Že máme nějaké vrozené pudy, že člověk je buĎ fyzicky kluk nebo holka. Že je buď heterosexuální nebo homosexuální (případně bisexuální ale to z principu neuznávám). Nebo cokoliv jinýho. Ale když si tohle všechno odmyslíme, zjistíme že je všude okolo spousta zajímavejch lidí co se nepotřebujou nikam ale vůbec nikam řadit.

Nevím jestli text vůbec obsahuje nějakou myšlenku, abych vystihla to co bych chtěla napsat, abych vystihla to co cítím, bylo by to na dlouhý rozdovor nebo ještě delší článek. Možná že ta pointa vážně utekla, tak promiňte. Kdyžtak ještě něco k tomu všemu tady co píšu viz Sexualita a otázka pohlaví.

V levé poledne

4. června 2011 v 13:31 Povídání meti řádky
Bylo jednou jedno místo x a v něm žil pan y jenž měl ženu z a syna n který se jen válel dokud nenašel svou životní lásku m, kvůli které musel podniknout spoustu strastiplných věcí a, b, c, d. Ani to ho však neodradilo a tak se nakonec n a m vzali v místě blíž neurčeném a měli spolu syna f jenž se choval stejně jako jeho otec dokud nepoznal svou lásku k a úplně se z toho nezbláznil.

Co to je pohádka?
Matematická rovnice snažící se uspokojit několik různých faktorů.
Co to je drak?
X-hlavá potvora jenž nevidí smrt.
(Drak se ve skrytu duše bojí proto polyká prince)
Co je to princezna?
Blonďatá kráska co si spletla dobu.
Co je to království? Absolutismus v jiné dimenzi.
A co Děd Vševěd?
Je přísnej - sám by si ty vlasy vytrhnout nenechal.

Mám jednoho známého - kamaráda , nevím jak ho nazvat. Je to kluk, pořád něco mluví, docela frajeří, jsou věci co ho zajímají, jsou věci kterým rozumí, jsou věci co ho trápí - má jeden problém - žije v pohádce. Vymýšlí si její příběh, přibarvuje okolí, lidi, balamutí publikum, dokáže strhnout pozornost, je geniálním vypravěčem. Jen člověk když je s ním déle neví, co je vlastně paralelní příběh a co jeho život. Neví jestli má špatný srdce, neví jestli brzo umře, neví jestli vážně kouřil vodnici s opiem. Nakonec člověk vyjde s pocitem že vůbec nic neví, že ho vůbec nezná. Musí o tom přemejšlet. Ale jemu je to jedno on je dědeček pod stromem co ukájí své dětské publikum.

O důležitosti pohádek nemá smysl mluvit, o tom, jak mizí lidi jenž by je vyprávěli jakbysmet, o tom jak ubývá dětí jenž by je poslouchali mlčím jak hrob. (V případě že hroby nemlčí, pak já stejně mlčím) Podle mého všichni usínáme s pohádkou - jsou to různé věci. Jde o definici. Je pohádka jenom literární žánr? Nebo způsob života? Před spaním se má myslet na hezké věci - lépe se pak usíná. Jsou to phádky - to covidíme, ty iluze a představy. Koneckonců i noční můry můžou být pohádky. Pohádky lze zobecnit. Pohádky jde vyjmenovat. Pohádky jsou něco co nezmizí nikdy - je to budoucnost kterou vidíme a minulost kterou přibarvujeme.

A nakonec bych si jen dovolila napsat něco fakt dost typickýho a to to, aby se lidi nesnažili psát pohádky rádoby z naší doby a pak se je nesnažili točit. Myslím ty pokusy snyžit se zavděčit publiku. Nejde ani tak o tu dobu, ta nemusí být znát ale myslím že princezny na skateboardech a princové s dredama jsou celkem nevkusný.

Trocha zanadávání

4. června 2011 v 12:54 Povídání meti řádky
Nějak už se zase přehodil měsíc - neplánovaná / plánovaná změna plánu.
Večery jsou delší a delší - člověk přece nemůže chodit spát dřív než je tma. Člověk by si to měl vychutnat - vychutnat bytí při tom jak si den oblíká pyžamo.
Pořád se snažím zjistit proč neexistuje nějakej plynulej přechod od bytí z někym do přátelství s někym - proč lidi prostě udělaj pfff. Nemůžou přece jen tak ze dne na den mazat koho se jim zlíbí. Furt si to opakuju.
Jsem proti změnám.
Proti reformám.
Proti novotám.
Proti umění.
Proti přetvářkám.
Proti době.
Osedlala bych koně a projížděla se na něm po Praze. Pěkně bych proklusala nádvoří pražskýho hradu. Poslala pár větrných polibků těm turistům všude okolo a ujela s větrem... Nikdo by nestih chytat. Byla bych pryč.
Včera jsme našli skvělý místo u Apolináře. Zašitý - jako by ho tam někdo schválně nacpal - je tak mimochodem. A taky mysliveckou slavnost - asi nebyla myslivecká ale budiž... Měli zelený kostýmky.
Ateď existuje nějakej přechod od imaginárních lidí k lidem existujícím?
Co virtuální lidi?
( vysvětlivka - imaginární jsou ti co jsou jen hlavě - postavy, vymyšlený, tady a teď nereálný, existující jsou naopak reálný samostatně myslící lidé na něž se dá šáhnout a jež umí dělat věci sami bez vás, virtuální lidi jsou lidi který myslej sami, existujou sami a spojený jsou s námi virtuálně - známe je, oni nás ale ne doopravdy...)
Nemá moc smysl se nad tím zamýšlet.
Proč sekuriťáky dělaj neonacisti?
Proč nacisti zneužívali a zneužívaj mytologii?
Proč se lidi nesnažej v nic věřit?
Proč maj pocit že musej mít prachy a nebo jim přijde všechno utopický?
Proš si připadám jako lovná zvěř ikdyž nic špatnýho nedělám?
Co to do háje je, tahle společnost. Každej ví jen to co chce vědět a vidí stejnětak. Měli bychom věřit posílilo by to ducha, to je asi trochu víc než bicepsy a tricepsy z posilovny.