Květen 2011

Just another day

28. května 2011 v 23:03 Povídání meti řádky
Proběh ručníkovej den. Proběhla noc kostelů. Proběhlo, co proběhnout mohlo?

Zkurvený lidi se baví o zkurvenejch věcech. Je to utopický jak kráva, jako by všichni cejtili ten stopadesátej konec světa... Možná každou minutou, sekundou sebou všichni prásknem o zem a už nikdy nespatříme organanickej rozklad starejch vošuntělejch baráků a ekoigelitek co se rozpadaj pod tíhou okurky. Auta stavět přímo přede mnou - provokace na n-tou.Celýmu světu se točí hlava a svádí to na počasí. Už to není jen záležitost okultních dědků a zázračnejch šamanů nevěrohodnejch nocí. A pak by se prej ptali co to píšem - jen tisíce dopisů nikomu a nikam. Jen ještě chvíli moct žít v samotě a tichu - jen šumu, velkolepém šumu velkoměsta. Přízemní diktáty, nepsaný pravidla. Proč je posloucháme? Jaký být jaký nebýt, už teď se ptáme na výhody sebevraždy. Lítá to z nás? Jsme další generace?

Je to SMS zpráva kterou možná někdy někomu pošlu ale spíš bude sdělením sama pro sebe. Registrovat svůj pomíjivej život - když už jsem jí dala vzniknout. Volným průtokem asociací jako napěněnejch vodopádů horskejch říček - nejkrásnější přírody...

Okolo Petřína

26. května 2011 v 23:22 Fotografie
Začíná to tu bejtr takový fádní, takový repete, zabarvený. Nemůže to nebýt zabarvený . Celá jsem zabarvená, těmi pocity jenž proplouvaj neřízeně mým tělem. Tak pro oživení. Tohle jsou fotky z Petřína. Jsou schválně přefiltrovaný skrzeva barevná síta. Lacinej efekt, nulová hodnota, příšerná kvalita. Foceno šmírácky ZOOMem na postarším digitálním nikonu. Je to skvělej kamarád - pomocník. Nelekat první 4 série fotek ty ostatní jsou zajímavější. Ty první jsou zajímavé pouze z hlediska anatomického a zdaleka vůbec nevystihují a ani nemají vystihovat atmosféru daného místa. Ty fotky jsou hrozně barevný, jako lidi na Petříně, a jejich smícháním si uvědomíte že těch barev je moc, stejně jako lidí a jejich barevností na Petříně - zjistíte že všechny ty fotky jsou stejný - jako všichni lidi na petříně. Barvy se v přehršli vzájemně gumují a vytváří klasickou zahnědlou městskou šeď.
Foto pokračuje samo po rozkliknutí ;)

Sex, Drugs, Rock´n´Roll and no Future

23. května 2011 v 18:53 Povídání meti řádky
- Co ke mně cejtíš? Protože....
- ..... víš, tou otázkou mě k něčemu strašně nutíš.
- Já z toho mám potom vždycky špatnej pocit.
- A máš někdy z něčeho taky dobrej pocit?
Nevaž se tak na minulost..
- A proč?
- Jo dobře, tak se klidně važ na minulost, mně je to jedno.

Nejlíp to vystihli Sex Pistols.
Prostě a jednoduše neexistuje.
Z budoucnusti nevysajete dojem, náladu, vzpomínky. Je to trochu sci-fi. Je to lehce upravitelná výbušná směs.
Člověk jenž je chaotik to vidí, člověk jenž je rozeklaný to vidí, člověk jenž žije okamžikem to vidí.
Budoucnost je taková dětská omalovánka bez předlohy. Minulost je předloha bez omalovánky.
Je smrt vázat se na budoucnost stejně jako na minulost. Je to liška a krkavec, honěj se dohromady, člověk neví čemu má dávat přednost. Nesmí usnout. Budoucnost složená z perfektních snů a iluzí dokáže zlikvidovat duši ještě lépe než špatné vzpomínky. Je to Punk-Core jako celej život. Jako veškeré všechno. To že neexistuje je fakt - vymýšlíme si jí. Reálnou se stává až když se mění v přítomnost-budoucnost. Whoa ale to už nebafá z nejbližšího zpozarohu, to už se dá předpokládat. Je nutno se jí vyvarovat. Je návyková jako cigarety. Je to návykovej sen. Destruující lidský organismus nejhorším možným způsobem.
Ale umí chytat do sítí. Lehce loví lidi, láká je jako sirény na moři námořníky nebo masožravý kytky svoje oběti. Stačí se omylem ocitnout za pomyslným prahem vědomé bdělosti a člověku není úniku. Každý kdo přemýšlí doufá že jeho přehnané iluze někdy nabudou reálný podoby. A pak když se to zamotá, když nakonec nic není jak by mohlo - je to jen špatnej pocit.
A ty dobrý pocity? Ty existujou když zapomeneš, že existuje něco před a něco potom. Potom je klid.

Výňatek z pravé/levé hemisféry

20. května 2011 v 13:39 Povídání meti řádky
Už jsem doma přes tři tejdny, ven a zpátky, ven a zpátky, nezbejvá mi málo času - vlastně je ho přehršel ale mizí jako pára nad hrncem.

Vlastně je to všechno strašně jednoduchý. Čechov schématicky zaznamenává jednotlivý typi lidí, činí z nich ze všech po nějaké stránce dobráky, ukazuje je ze všech stran, náhledů, pohledů, podhledů. Čechov píše o uvědomění si - nebo spíš nabádá k uvědomění si. Skládá koláž každýho z nás. Ale jsou rozpolcený - všichni vystupující jsou rozpolcený osobnosti toužící po něčem čeho se jim nedostává, všichni jsou nešťastný. Jsou v reálu taky všichni nešťastný? Plácaj se jak kapři v louži? Píšu agresivně, jako bych vrhala dýky. Čechov je frajer. Byl. Myslím že aždej neumí vystihnout všechno to - taky bych tak chtěla umět psát - vypointovat příběh, napnout diváka, čtenáře, vytvářet kouzelný obrazy slovy. Ještě než odletěj všichni racci. Všichni usnou na tejmnym ostrově obetkanym rybářskejma sítěma.Budou jao v šípkový růžence, a až při tom dlouhém, téměř nekonečném spánku pochopí. Pochopí to co se děje, dělo, bude dít, Pochopí schématičnost člověka a jednoduchost lidské mysli. Jednou se to všechno musí prolomit a všechny pofidérní vymyšlené hornoty zmizí. Věci které můžeme ohodnotit teď svou hodnotu ztratí - bude vsugerovaná, když prozřeme, nebudeme si muset vymýšlet. Jo, asi by to chtělo na chvíli lidi zastavit a nechat je posadit na tom místě kde jsou. Rozdělit se s nimi alespoň o kousek kolektivní myšlenky jež by mohli rozvíjet. Aby mohli na chvíli všichni zapomenout a přemejšlet s hlavou v oblacích. Bylo by to kouzlo. Jo... kouzlo.

Zašifrovaný zápisky

14. května 2011 v 23:25 Povídání meti řádky
Upozornění: Je to pateticý, nechaotický, ubrečený, já nevim jaký to je - je to deníkovej zápis? Myslím, něco takovýho, nechce se mi rozsvěcet světlo proto jsem nechala pero na stole a používám radši klávesnici. Je to dost šílený. S každym zavibrováním telefonu doufám že mi píše ona. Ale ona nenapíše. Je to skoro jistý. Ultimátum.

Připadám si jako by mě vyložil vesmírnej talíž někde jinde než měl, jsem hozená na jiný planetě. Měla by změnit barvu. Neni chameleon. Nemění barvu. Rodiče jsou stavění jinak, kostičky pasujou, kam maj pasovat, posledních 20 let pořád fungují po věech stránách jako tandem. Občaas se porouchaj vopravěj, namažou a pokračujou bez skřípání.
Každej den meni nima přeskakuje ta podělaná erotická jiskra. My jim akorát narušujem soukromí ložnice. Berou nás tam na exkurze, nedoončenejma větama, poťouchlejma úsměškama a pubescentnim chichotáním. Navíc sádrokarton příliš netěsní. Reprodukce už by pro ně neměla bejt lákadlem. Blbost, asi měla celej život je. Ne reprodukce ale fyzická potřeba. A já jsem mimo. Měla bych bejt ve věku kdy není problém jen tak vylízt z postele, někoho sbalit a vyspat se s nim. Můj sexuální život je do háje na bodu mrazu a mý rodiče se chichotaj. Vůbec tomu nerozumím. Vůbec. Vůbec. Něco si mě spletlo. Oni se maj rádi. Jestli vůbec někdy takhle skončím. Dozvěděla jsem se, žýe nemám potřebu s někým chodit. Hmmm asi to cítím trochu jinak. Je fajn bejt vedle někoho, smět na něj šáhnout, vědět že ho mám ráda a že ten někdo to ví. Jenže oni začínaj teprv žít, chtěj jiný věci. Já nechci s nikým jen spát. Jen jednou. Jen posraný dotyky na jednu noc. Chtěla bych cejtit dech, tlukot srdce, nafukování a vyfukování břicha. Chtěla bychněkoho držet. Ne jen na chvíli. Na nějakou dobu. Na dlouho. Nejlépe napořád. Dávat kytky. Hrozně ráda dávám kytky. Dávat bonbony. Líbat. Doprovázet domů. Jak jen dlouho by to šlo. Ale ne.... tak to nefunguje. Nikdo nechce věřit v nic víc než dnešek. Jasný, je to dlouhá doba, ale komplexně to mizí jako suchý místa vdešti. Dlažba se omejvá. A já chci někoho milovat. Někoho kdo bude chtít milovat mně. Kdo mě z lásky obejme.

BeNe-NeBeNe

14. května 2011 v 22:51 Poésie
Doprčic dyť já už ani nevim co píšu, jde to víc a víc z cesty, je to, jako by si člověk kopal sám na sebe díru. Je to, jako bych se nořila do sebe. Je to tak egoistický. Je to ta viditelně egoistický až už to bejt egoistický ani nemůže. Kopu si jen díru do které uložím své ostatky, spíš psychické. Jáma se přeplní..... Dřív než umřu. Všichni na míle daleko to cejtěj. Tu vlastní důvěru. Nadchnout se a totálně demotivovat. Střídá se to. Na mně to běží všechno moc rychle. Pomalu zapomínám, pomalu začínám. Jsem šne na dostihový dráze. Vobčas vhozenej do osudí Šance Milion, ať si se mnou nědo zatočí, zahraje, užije.

Občas to může vypadat že nebe padá
a všechny žárovky jsou jen hlavami nejvyšších věží
do noci čnících
jako vodárny
vysílače
než se všechny zlomí

Všechno tak může padat
a taky rádo padá
na zemi neleží však květy
a ani jiná podestýlka
zaručeně tvrdý
přistání do světa vidin
a iluzí po jedný noze
po druhý noze
nepřeskočí pád ani snožmo

Někdy to může vypadat že nebe nikdy nedopadne
a ani to pod ním
jenže,
nebe klame

Tik Ťak

11. května 2011 v 10:50 Povídání meti řádky
Všechno to, co se děje je uvnitř mý hlavy. Fakt vůbec nechápu Jak se to děje a Proč se to děje. Od začátku se bojim konce. Pořád je tam chaos a tuny příběhů co se nikdy nestaly a nestanou - pak těch co si dokážu svěle vsugerovat - ty se pak stanou jen kvůli tomu, že jsem si je vymyslela. Jako by mi nědo vybagroval nějaký soudný myšlení. Moje hlava nebo moze nebo cokoli jinýho mě honí z rohu do rohu - vysílá povely co mě drtěj. Všecny dobrý pocity asi někam uletěly - vydaly se na dlouhou cetu na jih najít pěkný místečko u moře. Kvůli soli, ne teplu. Praha se totiž mění v popel.

Pomyšlení na sebevraždu je velmi jednoduchej způsob sebeukájení.
Víš že můžeš skončit. A může ti stačit jen ten pocit že to víš.
Nemusíš to jednoduše končit hned. Stačí v hlavě.
Myšlenky zachraňujou člověka samy od
sebe. Samy sobě se bráněj.
Vytvářej prozatimní
prostředí.
...
Přechod.
Umožňují si vznikat
Umožňují si zanikat. Vedou
bitvu samy proti sobě. A nemůžou
nikdy vyhrát ani prohrát. Jsou to anarchisti.
Živě demostrujou všechny zásady vnější společensti.
A to často ani nevylezou. Občas jenom zaspěj a probuděj se
o pár dní pozdějc než měly a čeká je vražda ze strany spolumyšlenek.

Otázkou

7. května 2011 v 18:22 Povídání meti řádky
Hodně slov se stejným slovním základem. Co by to? Lze spojit minlý téma týdne - o kterym jsem chtěla koneckonců něco napsat s tím dnešním.

Nevěra
Důvěra
Zpronevěra
Úvěr
Pověra

Jak bychom si to představili prvotně:
Má tahle nevěra vůbec možnost vzniknout? Nevěra nevznikne když si věříme... Nějak by se to mělo automaticky anulovat. Když ta takzvaná nevěra vznikne tak už přestává být nevěrou jelikož existují jisté okolnosti jež likvidují onu víru mezi. To o co šlo už pak nemůže existovat. Ne tak jako předtím. Myslím že to lidi moc dobře věděj - je to jako pohádky a bajky - všichni je znaj, ale ponaučení bereme jako kdybychom byli setsakramentsky v nadhledu - kdybychom koukali z Eiffelovky. A pak můžou vášnivě vraždit se spoustou krve. S tím symbolem naplněnýho lidství - lidství zvířecího. Hmotnýho - čistě přírodního. City jsou to co je chyba. Měli bychom hlavně chtít přežít - nevěra by mohla bejt návratem k přírodě. Je. Je projevem nadlidství. Nic špatnýho, jen jinýho. Dva typy lidí - pudoví a citoví. Bohužel se můžou prolínat. Něteří z nás se ztratí někde mezi - je jázrakem že všichni nebloudíme a nepátráme očima po ulicích, v dopravních prostředcích - že se nesnažíme najít.

Nevěra opak Pověry:
Pověra je něco čemu zarytě věříme ač to z hlediska vědeckýho či jednoduše rozumnostního není možný. Leda kdyby osud, náhoda a jejich společníci. Pověry žijou můj život - na všechno se dá pěkně shodit, všechno se pěkně vysvětlí. Je to brak. To že píšu blbosti se vysvětlí, to že jsem nemocná, to že mám blbý známky. Za všechno by teoreticky mohly moct korále. Nevěra by měla bejt něco čemu zarytě nevěříme. Můžu zarytě nevěřit tomu čemu jsem zarytě věřila. Je to ono hrozně jemný rozhraní. Jemný jako pohybový sensory v nějakejch galeriích. (Fantazii předčí fimy)

Něco se zvířectvem:
Pořát mi to hází nějaký zvěrstva. Jako by to mělo se zvířatama něco fakt hodně společnýho, nemyslím že by to tak bylo, jen podobný jazykový kořen. Bohemisti by si mohli pohrát a poupravit všechna slova tak aby si vzájemně nelezla do startovací dráhy. Ale člověk by neměl zapomínat na to že je zvíře, naše zv´bytečné vyvišování a dokazování si vlastní inteligence nás všechny přivede vopíct nad vohýnek a spapat hodnejma kočičkama nebo jadernejma bombama. Dojdeme do stádia kdy kdokoliv bude chtít bude moct nechat vybuchnout celou planetku s milionama a milionama lidí jež se stále přemnožují.

Trocha krve na závěr:
Krev je symbol jak už jsem psala - dovede nás upozornit na to kdo jsme. Na to že pulzujem. Na to že jsme jako papír, jako hmota co jí lze zpracovávat. Klidně by z nás mohly bejt lodě, maso na pultech uzenářství, potahy na skialpinistický lyže. A krev to je něco. Je rudá - symbol vzpoury, revoluce. Je hustá - jako med co jste ho zrovna rozehřáli. Je to krev. Psát rudým inkoustem je pak, takový převlek za ďábla, za soudce, vlastně je to celé dost nadnesené člověk jež píše rudým inkoustem může do jisté míry ohrnovat nos nad ostatními, nebo je přehnaně milovat. Psát rudě je opovrhovat zajetými kolejemi - opovrhovat pudem. Miluju psát rudě - dává to sílu. Maličkosti podporují bytí. Thle jedna z nich.

Úklid

6. května 2011 v 21:12 Povídání meti řádky
Dost dlouho už jsem doma, dost dlouho ještě budu doma - za oknem kvete kaštan - jedna z krás dnešních dnů. Kvetou kvetou a na některé z okna vidím. Květen. Jen okna. Naštěstí jsou prosklená.

Uklízím, asi každý uklízí - je to spousta třídění, vyhazování, vzpomínání, rozvzpomínání, zastavování ždímání zmuchlanejch papírů. Nenávidím nacházet nechtěný věci který nikdy nevihodím- jsou mojí součástí, ale jejich připomenutí znamená vracení se někam. Papírty skýtaj moc místa pro slova, obrázky - je to jako číst o sobě, jaka už bych to nepsala já nebo někdo mně, ale jako bych o tom četla - z dály si vzpomínala a cítila že se mě to tejká víc než ta kniha co leží vedle postele a napsal jí nějakej strašně chytrej, vzdělanej, vtipnej spisovatel. Je to ironie - nic jinýho se tu nedá uklízet - jen útržky vzpomínek - všude jsou lístečky se slovama - zmuchlaný noviny se slovama. Často ani nechápu co to znamená. Aronofsky natočil film Pí o matematikovi. Všichni ty lidi o kterejch se píše, točí všichni se nějak ztrácej v sobě - ve svejch básních, počtech, frázích, písních, obrazech ve svým poslání - pocitech - končej. Končej bez toho čim žili - musej se zbavit toho čim žijou nebo umřít. Je to jako by ve všem bylo nějaký zvláštní poslání - moc vnímáš to okolo sebe, moc vnímáš sebe, moc vnímáš to co děláš - jseš odsouzenej. Je to výzva k popravě. Tajnej klan, bratrstvo ze záhrobí. Tisíce obdivovatelů musí vzhlížet mrtvým ikonám co zemřeli ve svym světě. Je to tou správnou motivací?
A já se ztratim, já to vim, že se ztratím - jen by to mělo bejt s někým - být. Jako by mě něco řídilo, nějaká podělaná síla co neví o co GO. Chovat se tak a tak - každou sekundou jinak, skákat po stolech - končit na posteli. Trochu padá strop - detaily, praskliny, figurky - žijou svůj život, jen papír toužky a barvy. Fakt vůbec nechci bejt tím čím jsem. Zkurvenym prostym egoistou. Obdivovatelem mraků, mravenců co maj tři milimetry, ležet lenochem snít.
A tak uklízim - možná někdy i uklidim - je to na dlouho, všechno se musí zpřerovna, zpoukládat na jiný místa, sesynchronizovat, zaktualizovat. Jen se v tom ještě nesmi ztratit - a to je toho tak málo...


Dopravní špička

3. května 2011 v 20:21 Poésie
Ci tově zabarvená vzhledem ke stavu věcí.

Lidi stojí
sedí - mačkají se
bez prostoru
bez vzduchu
visí v davu
ustrnule se dotýkají
jeden druhého, druhý třetího
TA všeho chuť
- směs parfémů a různorodých odérů
vlasy už nevoní
ruce už nejsou jemný

na druhý straně lístečku vlasy voní............................ . . . . . . . . . .

Co, to, kdo, proč, ha, ha,

3. května 2011 v 19:57 Povídání meti řádky
Sebraný spisy o tom samym, někomu jinýmu, pořád, někomu jinýmu.... možná jen nechci aby se to zašantročilo, aby to existovalo, aby to někdo slyšel, viděl, cítil.

2.5.
normálně teď mám ty prášky jako nějakej kalendář, ráno se vzbudím dám si prášek pak mám jasný jídlo hned po něm pak čekám vůastně počítám minuty než bude čas obědu - gumuju - jim občas trochu pak sedim a čekám než budou tři a další prášek udělá čáru za půlkou dne. Pak se zase nudim snažim číst snažim nemyslet a čekám než bude večeře - pak je to rychlý - večerníček - pohádky na barrandově - a od osmi se dá koukat na cokoli až do jedenácti dy udělá čáru za celym dnem poslední pilule. Je to suprově nalajnovaný - takový zjednodušený - prvotní plán příprav - stereotypní, nic tě nepředvídaně nepřekvapí, nic se přehnaně nezmění. Každej den je stejnej.

3.5.
myslim nemocný lidi žijou od prášku k dalšímu prášku, normální lidi žijou od víkendu po víkend, jiný od přečtený knížky po další, jiný od setkání po setkání - jako ty - je to jako by v tu chvíli, existovaly jenom ty body, je to to něco, co je jasný a s čim by se nemělo hejbat, protože jinak tě to vyvede z míry, je to něco co když není, naruší strukturu.
Vlastně každej tak žije, jen se to liší, ty body - může to bejt i několik druhů různejch bodů - pozitivní a negativní.

12.4.
já našla novou činnost na ulici
běhat prostředkem silnice
- dost dobrý taková ruská ruleta
a nejlepší je to po hlavní
prázdný - jak je ta silnice široká
a pruhy bílý
a ty běžíš
a vidíš jenom asfalt
a pak... ještě jedna věc je super
brzdící metro
- možná si ho i malinko dokážu představit
když člověk stojí za tou čárou
- já mam radši rozjíždějící se tramvaj
a kouká na ještě jedoucí metro
- vždycky mam nutkání na ní šáhnout
z 10 centimetrů
tramvaje jsou taky dobrý
na kulový jsou autobusy
- hele, i s těma je sranda
- hlavně s kloubákama
nejsou tak ladný.... jak je řídí lidi, jak nemají pevně daný koleje, najednou je to oproti metru a tramvaji takový humpolácký
- to bys nevěřila, co všechno je možný
- zrovna o víkendu jsem jela kloubákem s dětma
tyjo přemejšlim jestli tenhle dialog má nějakej význam - protože je to takový, popisuji subjektivní dojmy z každodenních situací
- ty jsi magor
proč?
- já nevim
má to pět písmen - příliš krátké na to, aby to bylo dostatečně výstižné ;)
co se stalo v kloubáku s dětma?
- nic spešl...jen z něj měly hroznou radost
- furt stály v tom kloubu, nebo třeba jednou nohou v kloubu a druhou ne a tak
to dělám taky ;)
je to zábava
ono se to točí
- já vim
- ale ty nejsi dítě vesnice
a když si stoupneš na blbý místo a opřeš se
skřípne tě to
jo.... nejsem... a stejně mám radost
a jinak? krom autobusů, krom dobrýho pocitu z jara?
- to nejde vo tu radost, to já jí mam taky
- ale ty děti jí projevjej na plno
děti jsou upřímný
to je na nich hezký
jsou nějak takový čerstvý a bezelstný
( tyjo to čerstvý mi asocijuje koblihu... )
- s jakou marmoškou?
hmmm meruňkovou s rumem ;) - klasika

12.4.
(jsem na nějakym servru a je tam titulek : Je rozumné se zamilovat? - to je strašná blbost....to nejde přece ovlivnit ne?)
- když servr řiká, že de, tak asi de
to by mně hrozně bavilo
člověk by šel a řek si : Ha tendle člověk se mi líbí - do toho se zamiluju, a druhej by si řek ha tyjo on se do mně zamilovat - tak se do něj taky zamiluju - at nám to klape.... a bylo by to superroboticky jednoduchý

24.2.
když já bych chtěla mít kopu perfektních kamarádů společnej byt celem velkej, kde by se promítalo, malovalo, pouštěla hudba na plný koule.... a naprosto spontánně by se mohlo odject kamkoli
kdykoli
každopádně mě dost děsí představa jakýhokoli zaměstnání - takze moderni andy warhol, ale bez afery s drogama?
ja bych chtela mit zamestnani, ktery me bavi, i kdyby bylo za malo penez.
andy warhol néééé
von byl hrozně na prachy
a asi neměl žádný ideály a sny....
nevim... neznám ho...
no... jenže co mě baví žejo...
- no, podle me ta tovarna byla tak trochu jako platna, filmy a tak...
- ale je asi pravda, ze to tam pohaneli hlavne penize a drogy :)
- to je blbý, kdyz nevis, co te bavi...

24.2.
hlavně je vždycky v létě krásný to mlýnský kolo jak po něm stejká voda
- ono i v zime je docela hezky, ale jak je zima, tak asi neni tolik casu se na nej divat :)
a sluníčko se odráží skrze ty jednotlivý lopatky.
jo... teda času je dost ale těla není dostatek( resp. nemám tolik kusů těla aby mi nevadila absence jednotlivých prstu a končetin obecně, které by odpadaly v důsledku mrazu)



Smyčka Johna Waterse

2. května 2011 v 22:32 Kultůrní zápisky
Dala jsem si maratón tak trochu filmový. Ono doma, co jiného dělat - film je to nejjednodušší - bez vyvíjení větší snahy něco běží před očima. Smyčka. Smyčka barevných fotek tam a sem tam a tam. Zleva doprava nahoru dolů. Může se hý bat kam chce. Bylo to takové dost triptrip, vlastně jsem filmů viděla pět. Vlastně nerada píšu recenze. Ale v tomhle případě je to vlastně docela zábavný krácení dlouhých -hódně dlouhých- chvil mezi čtením, jídlem a pilulkama co chutnaj na povrchu jako tic-tac.
Byl to takovej balíček 3+2 bez titulků. Vlastně 1+4 bez titulků a 3+2 bez Johna Waterse a božský Divine. Jen už z toho pak taky bolí hlava - dva předpoklady - za krkem z nepohodlné pozice sledování a zevnitř z přílišné anglické mluvy. Jediný z čeho mám radost je, že trochu rozumím. Že už nejsem jako Gorila mezi želvama ale aspoň jako panter mezi lvy. Občas jsou i ty minuty zábavy děsně dlouhý. Jako každá minuta. Je to totálně vypointovaný ( ve smyslu vytyčený ) pomyslnejma bodama které tvoří události - buď ty které chceme rychle přejít nebo co nejvíce protáhnout. Tak funguje kalendář. A když ten kalendář funguje obecně - pár filmů je jen výplní.
Ale dál, k filmům - měla bych se naučit psát, tak jak se očekává, umět psát podložené i nepodložené pravdy, tak vemlouvavým způsobem , že jim všichni uvěří. A nebo je alespoň ovlivní - každého čtenáře zvlášť jako jednotlivý autíčka na závodní dráze z roku 1977. Třeba bych to jednou mohla dělat - psát. Vemlouvavě. Bejt kritik. Kritika je věcí lidskou. Lidskou slabinou a lidskou zbraní. Každý s ní umí zacházet. Scházet. Stačí jen obecná pravidla co vytvoří schéma hry s kritikou. S myslí. S bytím. S manipulací. A člověk může to co všichni milí publicisté v čechách na moravě ve slezku, na slovensku, v rakousku, německu, albánii. A možná ještě víc jelikož svoboda slova je svobodná do té míry nakolik svobodný je člověk jež jí využívá.