Duben 2011

Proč vymejšlet nadpisy

26. dubna 2011 v 10:00 Povídání meti řádky
Mezivzdušný prostory zaplavujou miliony částeček něčeho. Kdyby to mělo barvu, kdyby to nebylo čirý. Bylo by tu vidět? Myslím okolo, všude okolo, nad hlavou, vedle hlavy, pod hlavou. Viděl by si někdo na špičky bot? I kdyby byly klaunský? Stačila by jedna barva a všechno by mohlo zmizet - pro náš zra. Je to tak dokonale jednoduchý narušit ten systém co okolo funguje, stačil by jedno drobný neopatření. Je to celý šťastnej omyl, že to funguje.

Bulvár je zábava. Vlastně je to nejzábavnější odnož zpravodajství. Člověk nemusí vědět o co Go a stejně se baví. Ta informace co vstřebá ho nijak nezatíží a občas se ještě pousměje. Lidi se nuděj. Bulvár je chybějící dlaždice. Je to sračka - lidi milujou sračky. Vlastně by se pro ně utloukli. A ti co ne mohou být rovnou nihilisti - jelikož pro ně existuje jen otázka: Neni to zbytečný?. Když by bylu zbatečný bavit se - co by pak nebylo zbytečný? Je to hloupá demagogie vymezující si právo veta - myslím ty věty z těch slov. Miluju bulvár řeší všechno jednoduše. Nic složitýho přece neexistuje. A člověk může v klidu zapomínat...
Transpozice mysli - co to znamená?
Expozice - fotoAparát
Hledám lidi. Lidi co se mě nebojí - lidi co se nebojí. Nebo se bojí ale tak, že to neškodí. Hledám někoho kdo by si se mnou zahrál. Někdo kdo by si se mnou hrál na divadlo. Někdo kdo by si se mnou hrál na kapelu. Někdo kdo by se mnou hrál Ferlinghettiho nebo Ionesca. Nějakou pěknou jednoaktovku. Asi v sobě dusim skrytou touhu předvádět se. Nebo spíš skrytou touhu bavit lidi. Aby lidi na chvíli patřili mně.
Nebudou - nedostatečně průrazná
Egoista je někdo kdo myslí pořád jen na sebe (zjednodušeně) - pak, jak se tedy řekne ten, co myslí neustále na druhé?
Tím by měli všichni být. Jen nevím jestli by potom všichni nebyli psychicky v hajzlu - přemejšlet o druhejch je vyčerpávající. Navíc mám pocit, že všichni co mysleli přehnaně na druhý mysleli i přehnaně na sebe - vlastně přehnaně mysleli. To je zkurvenej problém všech umělců. Těch co uměním žijou - myslím spisovatelů, malířů, hudebníků, filosofů, herců, režisérů,logiků - asi i matematiků. Všichni žijou svým uměním a přehnaně cítěj. Cítěj jinak. Každej kdo je odevzdanej tomu co dělá naplno. Je to celý takový intenzivní. Bez těch pocitů by asi uvízli na mělčině a po čase by byli omšelej koráb. Kdo ví jak všichni skončej....

Fotka
Fotka by měla zachytit něco co je, ne vytvoit něco nového. Jde o to pojmout něco z jiný strany - najít novou realitu nebo tak něco. Ne něco vytvořit a pak vyfotit. Fotka je o detailu situace - obrazu.
Já nevim, v dnešní době - studia a dokonalost. Aranžmá. Kouzlo fotky je v jednoduchosti. Když někdo poskládá nahatý ženský a hezky smotaný kytky do proutěnejch křesel (Saudek) postrádá to podle mně hodnotu. No a druhej příklad jsou mí drazí vrstevníci jež vidí zamlžený sklo skrze který svítí paprsky slunce a oni tu nádheru tříštění světla rozbijou nějakym posranym srdíčkem který na zamlžený místo namalujou prstem. Pak to vyfotěj.
Padlo na mně rozhořčení když jsem koukala na plechový dveře a viděla odřeniny laku. A panty. A to, jak je každá část dveří jinak barevná, přestože jsou nalakovaný nastejno.


16ctvrty17:11-12

16. dubna 2011 v 17:12 Povídání meti řádky
Užívám si jara, bloudím prostorem sem tam, mý úhly pohledu by se daly použít jako tapety na počítač, nepohnutý. Mohla bych bejt sjetá, mohla bych mít rozsekanou grafickou kartu nebo něco podobnýho. Pořád jen musím popisovat tu krásu. Všechno je najednou tak krásný. Smutný, krásný. Asi teď konečně cejtim že žiju, takovýty kýčovitý věci okolo.
Poslouchá Radioheads a hlasy ptáků.
Ptáci jsou tak malý, a maj tak silný hlasy. A zobáky si čistí peří.
Kouká se jako postava z filmu.
A já koukám před sebe, sama v místnosti. A jsem plná. Nejde to zastavit - vypnou, típnout.
A mně to dostává.
A rodiče se ptaj.
Proč?
Co?
Kdo?
Kde?
včera na petříně, na kampě.... proč venku?
Zima, zima. PRej je zima - jen dneska se trochu oteplilo. Ale už včera večer bylo teplo. V návalech se objevuje, v návalech mizí. Už skoro měsíc. A až to přejde? nějak tomu nevěřím.
Jenom ležet, sedět, koukat, spát.

Otec: Tak jak ses rozhodla?
Dítě: No, když já nevim.
Otec: No já si myslím že tidáváme docela svobodu. Ve většině ohledech. Chceš zůstat doma nebo jet s námi do Jizerek. Musíš přece vědět kam chceš.
Dítě: Když já nevím jak se rozhodnout. Zas jestli bude pršet, a navíc by ste museli shánět nocleh pro Frantíka. Ale zase když bude hezky.
Otec: Budeme impregnovat dřevomorku.
Matka: A druhý den bychom si mohli zajít na výlet když bude hezky.
Dítě: a kam?
Otec: To je jedno, tak jak ses rozhodla?
Matka: (vyjuknivší) Půjdeš se mnou na Černou labuť?
Otec: To je co?
Matka: Film, hrají to ve světozoru za 80.
Dítě: Teďka je to oceňovaný...
Otec: A proč se ptáš jí a ne mně?
Matka: Pro tebe tu mám jinej film. Opravdová kuráž.
Otec: A to je co?
Matka: Od cohenů.
Otec: A jo o tom jsem něco slyšel.
Matka: Prý je to docela brutální střílečka, dcera jde pomstít svého otce.
Otec: (obrátí se na dítě) Tak jak, jedeš s náma nebo ne? My se podle toho musíme zařídit
Dítě: Tohle je jako nějaký drama,.
Otec: Absurdní ale. Skoro jako to Odcházení jak ho popisoval David.
Dítě: To psal ale Havel o 60 let později než byl boom absurdního dramatu jenom proto pře mu přišlo že to bude všem připadat zajímavý.
Otec: Nech si ty poučky. Já si myslím že to Havel psal proto, že je to debil a nic jinýho by nenapsal.
Matka: Ale já si nemyslim že by to byl až takovej debil.
Otec: Já si myslim že je to debil.
Matka: No dobře no.
Otec: Tak co jedeš nebo ne?
Dítě: Tak já nepojedu aspoň si udělám seminárku na výtvarku.
Otec: No to tedy doufám že budeš věnovat část času úklidu v pokoji.
Dítě: Taky doufám.

- dejma tomu? Jde tipovat kde jsem to sebrala... -

Topinka

10. dubna 2011 v 18:21 Prozaické pokusy
Mohlo by to znít egoisticky, filosoficky, solipsisticky, inteligentně, promyšleně, naplánovaně a kdoví co. Jenže..... Je to jen text.... Ubohej, složenej z komponentů jako všechno. A pro změnu, jsou v tom mý myšlenky nadsazený do nereálný podoby. Do podoby víry v něco neexistujícího. Do topinek. Do toastovačů.


Já, můžu všechno.
Tak tohle mi zní v uších už přinejmenším pár dní, pár týdnů ale spíš roků. Já můžu všechno. Je to ten nejniternější pocit co nevyřknu nikdy nahlas, něco jako tajný kód a tajemství mého života. Jojo já můžu všechno. Kdybych mohl, klidně vás o tom přesvědčím, ale důazy neexistují, je to, jako by je skartovali a poté spálili, jelikož je to ohrožující materiál. Kdyby všichni věděli, proč já můžu všechno., Bylo by to jako nepovolený recept. Oni by mohli taky všechno. Zničilo by mi to život, nejen mně, pravděpodobně i vám, vaší rodině, sousedům, spolužákům, spolupracovníkům a spolucestujícím. Takže jediné, co vám o tom mohu říct je, že já, mohu všechno.
Každé ráno se vzbudím, vyčistím zuby, převleču se, ustelu si postel a nasnídám se. Pravděpodobně dělám to, co každý druhý člověk - to kvůli tomu stlaní. Seberu z nočního stolku hodinky. Ty co jsem zdědil po otci, který jezdědil po dědovi, který je zdědil po prapradědovi a tak dále dokud se nedostaneme ke koupi hodinek v hodinářství. Kouknu se kolik je, ale hodinky nikdy nenosím a nepřemisťuji pryč ze stolku. Byl by to nebezpečný manévr. Má postel je chudě manželská, dřevěná sládačka z Ikey, která má 4x vyšší nosnost, než kolik vážím. S každým pohybem na ní, vydá tlumený vrzavý zvuk a já mám tak jen radost, že na ní spím já. Představa zdvojeného vrzání, mě dohání k šílenství. A to ani nemívám noční můry, proč bych je měl taky chtít mít. Nemusím a nechci. Co by mě strašilo? Přecpaná hromadná doprava? Zesílený tikot praprapradědečkovo hodinek? Lítající knihy co by samy padaly z knihovny? Chleby padající na zem nenamazanou stranou? Uvědomujete si to vůbec? Tyhle hlouposti. Proč to? Vždyť je to zbytečné, když můžete všechno.
K snídani většinou snídám topinku, ne toast. Topinku. Obyčejnou topinku co se vstrčí do topinovače jež obsahuje pečící spirálu a 4 strany z plechu. Namažu ji máslem, pokaždé se jí obřadně ukloním a pozdravím ji. Popřeji jí dobré ráno, namažu ji a poté lahodně ukusuji rozpečené pečivo, co by kdyby neprošlo topinkovačem, nešlo ani pořádně ukousnout. Poté co ji celou spořádám, si uvědomím že je konec, poděkuji prázdnému talíři s vírou, že se topinka objeví znovu, ale ona se většinou neobjeví a tak tam ten talíř zkusím nechat o něco déle, v domění že se topinka neobjevila jelikož se bojí opětovného snědení. Talíř na stole většinou zůstane do dalšího rána a já tak ušetřím za zbytečné mytí nádobí. Proč taky ne. Miluji snídaně, je to něco, jako meditace, vnitřní uvolnění, nabytí klidu, zbavení se neklidu. Nikdy jsem nebyl na buddhistické pohádky a ani ostatní duševní směry mi nic neříkaly, natož pak náboženství ryze teistická. Já prostě věřím ve věci které jsou. Můžete ulomit kus chleba a vložit do něj to všechno, co jinak vkládáte do hluchých amenů a dřevěných, pozlacených modliteben. Stačí vzít chleba a věřit. Já měl svoji topinku. Stále jí mám. Každý den, to samé pečivo. Stejný způsob přípravy. Můj malý obřad. V tuhle chvíle už to není jen existenčně nutné, sníst pravidelnou snídaňovou topinku, je to takové, že pokud bych ji náhodou nesnědl, bál bych se vůbec opustit svůj pokoj - svůj byt 1plus1. A to bych si začal uvědomovat, že vlastně i těch 30 metrů čtverečních je moc. Vlastně, je to moc.Můžu si to uvědomit, když budu chtít. Jenže nechci. Skončil bych pak ve spíži a spal ve stoje, jako to dělám když se mi chce zrovna bát tmy okolo, nebo když se mi chce spát mimo postel.
Topinkou to nekončí. Chci chodit ven a tak chodím. Vím že bych mohl vynechat takové ty běžné úkony, zcela zbytečné, jako práce, koupání, čištění zubů, jezení. Ale zatím se mi nechce. Práce mě netíží, není mou součástí a její bezvýznamnost ve mně jen pěstuje mou víru v pocit nadvlády. V pocit toho, že můžu všechno. Tisíce opovržlivých pohledů v metru, tisíce nastanevých bot k čištění, tisíce nastavených zadnic k políbení. Jak by všichni byli na věži a koukali na mně dalekohledem. Jsou lidi co se s tím nevyrovnají, co všechno tohle berou jako osobní útoky, co ráno nepečou topinky, co nepijí mléko, co pijí jen kafe, co si to moc berou. Koukám na ně a gumuje je to. Kdybych chtěl, taky bych to mohl brát takhle. Jenže když má člověk možnost. Když má tu možnost svobodné volby. Likvidovat se nebo se nechat napájet. Proč si vybírat tu nezdravější variantu. Léčit se. Nechat doktory určovat diagnózy co jdou sotva vyhledat ve slovníku, když můžu každý opovržlivý pohled přeměnit v energii, byl bych blázen.
Není nic krásnějšího než cestovat MHD ve velkoměstě, nemám ani kravatu, ani, leštěné boty, každý den jezdím tou samou trasou, těmi samými dopravními prostředky a nevidím rozdíl. Vystupuji na stejných stanicích a stále stejně neposlouchám hudbu. Posouchám imaginární sluchátka naprogramovaná na odposlech mozkových kanálů cestujících a jen kouzlím s myšlenkami. Protože můžu, bohužel, většinou jsou sluchátka hluchá. Dávám přednost tichu. Přeci jen celý život o samotě, vás uvrhne do nějaké jiné dimenze. Už jako malý jsem byl při hře uvržen do jiné dimenze. Tehdy jsem nechtěl vědět co to znamená a tak jsem to nevěděl. Teď taky nechci vědět co to znamená, ale předpokládám, že mám pravdu. Až budu potřebovat vědět. Budu vědět.
Cesta je krátká, kratší než co by člověk čekal. A každou jízdou se její doba mění. Čas - určitý čas, násobvený konstantou, vypočítatelnou z délky opékání topinky, čištění zubů, z počtu vržených pohledů spolucestujících. Tyhle krásy fyziky případně matematiky. Nikdy jsem neskrýval údiv a divil se vždy, když jsem ve škole dostával samé pětky a čtyřky. Už tam jsem začal cítit, že můžu všechno. Já tu fyziku chápal a cítil, což bylo víc než cokoli co se v mé třídě nacházelo. Ona jakási intelektuální smetánka na vrcholu třídního žebříčku, mě později začala nazývat prapodivnými cizími slovy. Prý Solipsista, či něco takového. Dodnes radši nechci vědět co to znamená. Hanlivých slov až mnoho. A ne, necítím se jako superman v montérkách. S akušroubovákem. Být technikem v obchodním řetězci, je jako být temným stínem v ušlapané krajině.
Opravuji, opravuji, nepodstatné součástky nefunkčních svítidel, vymě'nuji žárovky, běhám do kolečka a o polední pauze myslím na prázdný talíř na svém stole v pokoji s vrzající postelí. Pauza na oběd je smaženice ze slov. Nesourodá změť. Tady neexistují rituály jež bych chtěl provozovat. Vlastně tady neexistuji ani já sám. Protože tu nechci existovat. Je to jen výměnný obchod, oni mi nechají místo kde existovat chci a já za to, jakožto stín, jakožto nic, jakožto opravář, jakožto technik co ve skutečnosti může cokoliv, budu neexistovat. Je to zcela dobrovolné. A holé.
Pár hodin, utíká, utíkám. Představa že jednou budu moct říct nazdar, odcházím, protože bych moh všechno mě dopuje. Každý den mě nadopuje tak, že vím, že dnešek uběhne. A já hned, jak sundám modrý obleček, hned co nasadím sluchátka, hned co mě nabije MHD, hned co vystoupím a dojdu do svého pokoje, začnu existvat na 100%. Můžu zavřít dveře, zamnknout na tři západy a zaháknout bezpečnostní háček. Můj pokoj je holý. Knihy kdysy vypadly z okna a pokud je někdo nesebral, možná pořád plesniví před vchodem. Kytky by umřely. Televize je něco ¨čemu nerozumím. A tak, často chci jen sedět opřený o dveře a koukat na talíř co je na stole. Mohl bych myslet a skládat básně. Mohl bych psát nebo kraslit. Mohl bych si najít výkladový slovník a přeložit si všechny ta cizí slova co mě potkala. Ale proč. Není třeba když můžu všechno. Zamýšlím se nad tím. Nad zbytečností rozhodování se. Když člověk může všechno. Když já můžu všechno. Ne vy, ani nikdo jiný. Sprcha stíhá vyschnout. Sprchuji se dvakrát denně. Večer. Mezi jednotlivým sprchováním většinou nestihne uschnout ani sprcha, ani já. Ai se jí taky nechce a tak jí netutím. Dává mi pocit tepla. Tepla domova. Většinou je ještě teplejší než teplá ranní topinka. Jen je škoda, že drobky co zbydou na talíři postrádají hlubší význam topinky. Jejich neucelenost, dezorganizovanost a celková chaotičnost působí jako můj pracovní den od začátku směny ke konci. Drobky tudíž neexistují a můžu si jich nevšímat. Jelikož jejich myšlenkové pochody jsou jako polední pauza - smaženice..
Sprcha jedna
Sprcha dvě, člověk ani nestíhá, jak se čas krátí.
Ani Spiderman nejsem. Ani o to nestojím. V mém bytě je prázdno. Ale moc plno na to, aby tu existovalo něco víc než vrzající postel, stůl, kuchyňská linka a já. Sprcha je poslední denní metou. Zítra bude taky. Ale napřed se provržu nocí s pocitem že zítra budu moct cokoliv a všechno. Že se budu moct s úsměvem uklonit topince a že budu vědět že to můžu změnit. Všechno.

Co je na zemi, sežerou psi

10. dubna 2011 v 18:16 Prozaické pokusy
Kam se poděly staré rodinné zvyky?

Ó jak miluju anglickou slaninu. Na rohu mi sice už zrušili řeznictví ale o blok dál je další a pak hned za dalšíma dvěma rohama další. Cpal bych se slaninou do aleluja. Stačí jeden rohlík a kilo slaniny. Pěkně tlustý plátky až se sypou po zemi jak je jich po hojnu. Ale co, to sežere pes. Vždycky to sežere pes. Vlastně pojídání slaniny je moje nejoblíbenější činnost. Mám pár přátel, které si sem ovšem radši nezvu. Když tu byl jeden naposled, ptal se mě totiž proč tu mám tak nastláno. Nechápal jsem a on mi vysvětlil že myslí tu slaninu všude po zemi, že tomu se říká nastláno. Nepořádek, neuklizeno. Opáčil jsem že to sežere pes a on neurvale odsekl že přeci žádnýho psa nemám. Nemám? Možná ne, ale stejně to sežere pes. Tak mě to učila babička když jsem byl malej, když jsem k ní na statek jezdil na prázdniny, to tam, jsem se naučil jíst slaninu. Tam byla domácí. Nejlepší ze všech co jsem kdy jedl. Tam mě to učila babička. Jakmile mi opadaly kusy masa z rohlíku a já se pro ně začal shýbat. Byla mi jich škoda, taková delikatesa. Praštila mě metlou přes ruce a řekla : Nech to, to sežerou psi. Babička měla psů. Několik. Měli štětinatý ocasy a velký zlý oči, jakmile ucítili maso, ránu metlou a babiččinu větu, radši jsem zmizel. Za chvíli už byla slanina pryč. Bál jsem se jich. A záviděl. Každý kousek masa na zemi byl jejich. Vždycky jsem se potají snažil něco ze země ulovit sám ale přišla babička s metlou a psi. A táta s mámou pak opakovali: Babička se poslouchá. Měl bys k ní měl mít respekt. Vždyť znáš ty její psy. Po nějaké době už jsem se ani nesnažil. Když něco spadlo na zam. Prostě to sežrali psi. Bylo to tak všude. Celý dva měsíce z roku. Sežrali psi.Je to to co si pamatuju. Pravidlo. Co spadne na zem sežerou psi. Je jedno jestli jsou nebo ne. Sežerou to psi. Jenže to on nepochopí. Mí přátelé jen heslovitě klejí a upozorňují na nepořádek. Nechápou že to sežerou psi. A kdyby ti ne, tak to sežerou červi. No a ty pak, ty sežerou psi.



Živé jaro Mrtvé

3. dubna 2011 v 10:56 Povídání meti řádky
Člověk může od mých článků čekat cokoliv, jen ne pointu, píšu na základě vyjádřitelnosti jakýchsi pofidérních pocitů, nikdy texty nejsou ucelené a ani nemůžou být. Když píšu slohovky a referáty, je to jako dadaistická básnička. Technické informace rozstříhané a slepené. Je to ilustrace...

Na jaře. Jaře plném nemocí. Spousta jich onemocní tou různorodostí, radostí, jako zhoubný vir. Vrba mlátička na duše. Jaro je zrůda, převlečená za princeznu. Usmívá se na tebe a saje, saje, saje. Jde jen o to kolik vydržíš, kolik zaplácneš, na kolik se toho vysereš... Tak únavný - vždyť to nikoho nedobíjí, inspirace najednou upadne do temných uliček obydlených leda tak odpornými trpajzlíky se skřivenými obličeji.Jaro by mělo být pro umrlce, co už nemají kontrolu nad životem. Ani tu minimální.
Říkám si, že asi moc nechápu ty masy lidí co milují jaro, energii, dlóóóóuhé dny, plné žhavého slunce - už od března. A nebo možná i chápu jen zastiňuji svou romantickou část. Člověk miluje lidi. Na jaře se to vystupňuje, přerůstá meze. Je to jako slogan Májovců: Jaro je od slova milovat. Člověk by si asi připadal zahanben kdyby nedodržoval, to co je ve vzduchu. Jako by byl zavázán nějaskou nedílnou soušástí sebe. Lavičky jsou okupovány - milenci. Nemůžu si sednou t a koukat, je to jako lézt někomu do ložnice. V parku je tisíce ložnic, Petřín se stává velkou rozkládací postelí a jednotlivec se musí stát pozorovatelem.
Po roce, jsem vykouřila celou cigaretu, asi 6 za večer. Poprvý jsem po roce vypila více než jedno pivo.... Tohle je jaro, mám tendenci dokázat si, že za něco stojím. Tím nejhorším způsobem. Mám tendenci být zamilovaná. Mám tendenci myslet na postel ve dvojici. Mám tendenci být drsná. Mám tendenci chtít začít kouřit. A pít. Mám tendenci začít brát myšlenku na sebevraždu, zase jako něco krásného a urputného. Ale jenom myšlenku, co se nikdy neposune nikam jinam. Do žádného reálného rozměru.
Zabíjela bych za jaro - nemilovat celý svět okolo... Zkaženej, špinavej, zlikvidovanej, ojetej - svět který se změní každým mým slovem, každým slovem kohokoli, nebo pohybem, či úšklebkem. Nádhera, že každý mravenec patří do rovnice o světě a každý mravenec může být rozhodujícím činitelem. Člověk zhoubně přemýšlí, vymýšlí co napsat. A slova nejdou přes klávesnici ven, přestože je člověk zcela zahlcen.

Jaro nutí milovat, nenávidět, přehnaně spát, přehnaně se toulat, mlčet, usínat s myšlenkami co bolí, doufat, milovat a zase nenávidět. Mění vztahy a lidi. Je zhoubný a zákeřný a přece přinese něco co asi ve skrytu duše chceš....

Tvůj hlas
- nejistý a tajemný
jako strach co libě zní
skrčen v příšeří
tvůj hlas
kouzelný a libý
temný -noc bez měsíce
uf...
tvůj hlas
by mi měl znít v uších
když šeptem říkáš čus
před usnutím
slyším tvůj hlas
hlas
rozdílný
a milý

Dovolila jsem si přidat básničku jež někomu patří ale ona si ji asi nepřečte....