Březen 2011

Zas se opakovat

28. března 2011 v 10:22 Povídání meti řádky
Zas se budu opakovat, když řeknu že přemejšlim, často přemejšlim a přemejšlim o blbostech.
Vlastně tim zabíjim všechno co řeknu, páč proč to vůbec nechám vylízt ze sebe? když jsou to blbosti?

Je to můj celkovej pocit ze života. Zní to pozérsky. Mám pocit že někam nepatřim a ikdyž se ostatní tvářej že je všechno OK, stejně se nepřesvědčim o tom, že by to OK bylo. Asi to bude tím že plně nesdílím jejich filozofii života nebo něco podobnýho a navíc cejtim, že když budu mluvit, budu jako reklamní smyčka co má tak dvacet minut a když dojede nakonec začně odznova. Snažim se bejt zajmavá vystupováním - možná tim co si na sebe oblíkám ale nemyslim si, kdyby to byla jen póza fakt jednoduchá póza proč bych se měla obtěžovat. Já to nějak potřebuju k životu, dělat ze sebe debila, opici, šaška... Myslím že póza je nezbytná berlička člověka. Člověk se se svojí pózou ztotožňuje. A já tu svojí zkurveně miluju. Ikdyž nikam nemůžu patřit mám pak pocit že můžu bejt jiná. A teď si připadám jak pitomá puberťačka, problém je v tom že už bych měla bejt tak trochu dospělá a začít vědět co chci, co dělám, co mě baví. Nevim nic. V mém životě vládne chaos. Takovej červenej - rudej, temnej, drsnej, tisíc věcí mě baví a nic mě nebaví zároveň. Jsou to výpadky energie a mysli. Rozjedu se jako těžkej vlak přejíždim stanice, jako by se nechumelilo a pak najednou mi spadnou pod kola klády a ustrnu. Na mrtvym bodě. Zas než někdo odklidí klády. Mám pocit že nic nikoho nemůže bavit nonstop - nemůže existovat zaměstnání co tě bude bavit celej život. Stereotyp se dá najít všude - práce s lidma huh. Henry Miller jakožto vedoucích poslíčků. Tisíce lidí s tisíce opakujícími se příběhy. Lidi nejsou tak hluboká jak se tvářej. Jsou stejně a stejně a stejně. Ewa Lipská : Člověk, to je docela obyčejný člověk, jako první nebo druhý z lidí, lišíme se jen tak velice podobně, jeden za druhým, krok za krokem, s rozsudkem času, zákonů i noci. Je to jenom pocit, co trvá, bohužel už pár let. A nic se nemění, jen už mi je schopný skrze krk občas projít jedno pivo. Ale myslím že ne na dlouho, myslím že by stačila jedna smska a člověk se může ocitnout na stejnym místě, jako před rokem, dvěma, třemi...

Triviální nuda

12. března 2011 v 22:18 Povídání meti řádky
Zdá se mi, že pro život by bylo potřeba korektory. Korektora co bude chodit za námi a škrtat špatný věty, činy a cokoli jiného. Ten korektor by byl neplacenej a jediný co by ho drželo při životě, by byla bezchybnost jeho korektur. Chyba by znamenala rychlou náhradu korektorem jiným, tak, že by to člověk ani nepostřehl.Triviální nuda. Ta by se dal nazvat život s korektorem. Občas bych si nudu ale ráda vychutnala, jelikož to, co nazývám nudou vlastně nemít stání. Je rozdíl mezi nemít co dělat a nemoci nic dělat. Obojí je na kulový a k tomu druhýmu, horšímu by s orektorem, aspoň nedocházelo.

Akcere

4. března 2011 v 8:16 Povídání meti řádky
Umím i bloudit kolem dokola, ne jen se motat uvnitř, umím klikat na odkazy a na ikonky. Není to novinkou.

Každej člověk je jenom člověkem a nečekaj se od něj zázraky. Četla jsem, četla jsem blogy a narazila na článek, kde si lidi píšou, co na sobě mají rádi. 10 důvodů, proč se mám ráda? Je to jako UAF, dyž by se pouštní liška pouštěla do sežrání antilopy. Vždyť člověk nemůže říct že na sobě má rád to a tamto a pak ještě pravý palec na noze. Možná občas stojí za to urovnat si myšlenky a zjistit pro co žít, ale ne tim že píšu, co se mi líbí na mně. Nevím jestli je to sobectví, nebo jen útěk. Nemyslím že to jde pojmout vážně, když oni všichni, berou všechno tak vážně. Já bych byla jen vlnolamem co redukuje ostatní záchvěvy. Nemohla bych napsat nic jinýho, než že právě teď mám ráda, být tím kdo jsem a naopak je to to, co nejvíce nenávidím. Musela bych napsat že bych si zlámala všechny klouby a kůstky v pravé ruce, abych nemusela dělat to, co jediné mi může někdy něco dát. Ale určitě se pro to nemám ráda. Vím že mě mají rádi ostatní a vím že já mám sama sebe asi taky do jisté míry ráda - jsem člověk - sobec - další nepovedené zvíře - je mou chybou myslet prvotně na sebe, to mi stačí, důvody znát nepotřebuji.

Barák

3. března 2011 v 22:32 Poésie
Po dlouhé či krátké době.

V suterénu nesvítí světlo
už dny
týdny
možná i měsíc
je to proto
abys mohl lehce projíždět labyrintem
zasouvat klíč hloubš do zámku
lehce pootáčet
posouvat na další úroveň
a sledovat jemné zapadání
jednotlivých zoubků

Vedou tam schody
jsou opotřebené
odupané a ubité
od věčného vynášení odpadků
a vynášení popelnic ze dvorku
každá druhá babka by si na nich
zlámala nožní krček

a o pár schodů výš
mizí neviditelné postavy
co složené jsou z průsečíků
cizích stínů
postavy s obrysem
vyplněné temnou tmou
chtějí tě zmást
a naučit strachu
cestují tam nahoru
a dolů, div neberou schody po třech
když se snaží abys
zahlíd jen záda

Na konci koridoru
lemovaného poštovními schránkami
vedle koše na odpadní materiály
vedle koše na zlámaná křídla
poštovních holubů
padá prach z čistěných bot
jak si je kdekdo odupe
leč kaluže se nedrolí

na konci koridoru
tyčí se dvojkřídlá brána
co vítá
každého co přichází

Venku už tě nemůže nic překvapit
můžeš si to opakovat na stokrát
a nastokrát se zmýlíš
hned první oko zachytí auto
co jede pozadu jednosměrkou
to auto má i zadní světla bílá
tak, že nevíme kde je záď a kde příď
ale i tak se ví že jede pozpátku
není to omyl je to jen výdech
baráku podivností a klamů
ještě než se vzdálíš za obzorem