Listopad 2010

Běh o vánoce

30. listopadu 2010 v 23:49 Poésie
Za dvacet minut začíná platit adventní kalendář. Už teď se v šuplíku se sladkostmi nalézají mikuláši z čokohmoty co ovšem není čokoládou a jiné prapodivné vánoční miulášské výrobky. Počítač chrčí jako obvykle, jako při posledním tažení a zablitá obrazovka velmi rychle bliká. O hodně rychleji než si dokážete představit. Trápí mě autocenzura. Trápí mě břicho. Trápí mě celkové přežívání. Ne že by mě to tu nebavilo, nebo že bych měla nějaké sebedestruktivní sklony. Spíš se bojím že jsem jao všichni ostatní. Je to strach větší než všechny ostatní strachy. Je to strach existenciální.

Na liště, vespod obrazovky
okna kmitají, icq bublá
vánoce zvoní mi skrz celou plochu
duní mi v uších
uctívají můj počítač
smekají
a na výsměch si dupnou
a ještě přidají do kroku
jen aby se neřeklo
interaktivně komunikují
a lezou ze všech děr
a virtuálních sítí
Bim Bam
Bim Bam
na polední zvony
už dávnou nehrajou
s modernou táhnou
s pokrokem do skoku
stejně jako my
i vánoce pozadu
zůstat nechtějí

Klášterní

29. listopadu 2010 v 23:09 Poésie
Padal sníh. Výloha s nápisem letní slevy mě drží na vlně euforie. Tohle už je téměř manická nálada. Skvělej pocit co se tě drží a ty máš pocit že tvá divadelní hra je vyprodaná. Že ji chce aždej vidět a všichni jásaj. Tleskaj. Hraješ to dobře. Zuzka se mě snažila obrátit v křesťanství ale mé myšlení vyvrací základní kameny tohoto náboženství. Bát se něčeho co neznám na vlastní kůži, poslouchat něco co se mi v životě neozvalo. Chovat se jako by mě někdo neustále hlídal. Je to jako v pasti. Být polapen a zašlapán do hromady vyfoukaného písku. Načechraného větrem a politého Toluenem. Ať si při poslední jízdě ještě trochu užiješ.

Pozhasínaj ledovým fouknutím
svíce i lucerničky a zahasí kadidla
za závěsy s kristem na kříži
vkleče a za mumlání davu
zaklapnou přísliby
vemluví tisíce slov
co zamknout do pokladny na tisíc západů
Unylé osvětlení
umrlé postavy duní
chodbami v kláštěře
pospávat za nocí
už chodí jen sám pop

V Dálce

27. listopadu 2010 v 23:40 Poésie
Z větrných nadhledů
sledovat dramatický příběh v dálce
jako sup kroužit nad mršinou
kořist vyhlížet
a pak hltat

změnit nad obzorem směr
s letadlem nadzvednout křídla a vrtulí popohnat vítr
zemské rotace už unaší ho
nahoru, dolů
a pak přistát

příběh natáčet ve skrytu za víčky očí
platonicky milovat a přece vážně
imaginárními zbraněmi lovit zážitky
stroze a bez uvítání
zabíjet slovem

The Thing

27. listopadu 2010 v 22:35 Poésie
život je loď
nákladem překypuje
život je síť
co můry i motýly chyta
život je čas
co tiká a duní
utíká, přes kopce,
lesy pole i hory
skáče a třepe se
neztrácí na váze
přestože často je jen pro legraci
neztrící pohybu
nelze ho uvázat
a zjistit co a jak
život je tlama
temná a zubatě strašlivá

Čerstvé mléko

25. listopadu 2010 v 23:38 Poésie
Klapaly podpadky klapaly pospolu klapaly podpadky klapaly do stolu.

KLAP KLAP KLAP

Klap
alo mlíko
Klapalo po linu
Klapalo k odpadkům
Cintalo po bytě

KLAP KLAP


Klap
alo k odpadkům
Zdravilo makrelu
Klapalo s kostřičkou
rybičkou a šlupkou pomeranče

KLAP KLAP KLAP

Klap
alo ke koši
a neklapalo sklesle
Vnímalo společnost
co klapala s ním

KLAP KLAP KLAP KLAP KLAP

Tak Klapalo Klapalo
Až d koše Doklaplo
Zaklaplo víko
Zavřelo rohy
A Klapot TUTAM ustal

Moucha

21. listopadu 2010 v 19:02 Poésie
Bzzzzz
ZZabíjet mrtvou mouchu ranou pěstí
kořist
zahašený život
už nezazpívá.
Bzzzzzzzzzzzzzzz

Do větru, do trávy, do prázdného pokoje
s osamělou židlí v prostoru
shnije, utopí se v tom prostoru
zalita vzduchem
tíhou zabolí
zavalena pěstí
pohmožděna, rozkousána.

Pohnout jen prstem,
porušit tu nicotu,
prázdnotu,
zvednout,
vztyčit,
jen se nedotknout ani malíčkem
nacistickýho symbolu zvedlý pravice
NEHAJLOVAT ve městě
ani náznakem nezvedat radši ruce
vždyť okolo ty davy
pro které záminky stále existujou
nepominou,
ty davy,
nikdy si nenechají ujít šanci
uchopí se tvé ruky
a přisoudí nemožné.

Zuby nehty kousat do zákona,
už nestačí jazyk
kde svoboda slova začíná
tam život končí
a jenom je upěchovat, smotat
zmuchlat do malý kuličky.

Myšleky jak z amfiteátru,
čekají,
že blížící se pohroma je zamotá
a nebude poznat JE,
MNĚ, TEBE
jenom točit a točit a točit a točit a točit a točit a točit
s vrtulí levitujeme metr nad zemí
a už to přestává mít váhu.

A ani my nemáme váhu,
jen tak,
poletujeme až po zhasnutí slunce
a ruce všem střílej nahoru,
jen moje
,jenom ty co jim nevěřily,
se vklidu pohupujou.

O to jsem blíž,
o to více se má mluvit,
odpovědnost za um všeho světa.
Vštípit jako kolík,
zarazit - BUM bUM bUM
obrovskou palicí mezi hemisféry,
svázat,
skloubit
a udržet si mozek pohromadě
Zírat na užasle nemohoucí tváře
za posledního zvuku solárního automobilu
GHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz
A naposledy
připomenout mouchu

Pro ty jež by si mysleli opak - tohle je antinacistické.




Večerní koupání

20. listopadu 2010 v 16:41 Poésie
/A/
Proklatá doba,
nejde to říct
tohle je doba jako každá
má svá úskalí,
kopce, propasti, závratné výšky
Jako každá doba
obohacující,
chtějící vysát ze všecho živého až do dna energii
a vyzpívat nejvyšší tón

Nezapomínat na hesla a slogany
blátivé vichřice, udusanou trávu,
Ginsbergovo Kvílení, Kerouacovu Cestu
nesnažit se zabít ducha doby,
doby co je jako každá jiná
zarytá do mozků současníků
Neohlížet se a přece
nezapomenout
neopomíjet a nesnažit se opakovat

Můžeme zápolit
a hrát si s cigaretou v koutku úst,
skládat básně a psát bouřící texty
za pózu vyměnit duši
snažit se dosáhnout nezměrného
když pomalu zahalujeme kavárnu v dým
a ulice oblékáme do černého kabátu noci

Zalíbená slova a obraty
co napsal život, kradmé poohlídnutí
a šukat a hulit a chlastat
tak obecně známou věcí
přivádět k úžasu okolí
tak se opakovat
a opakovat
a zapisovat třísky
a úlomky
ze života co jsme si vysnili

/B/
Naberu směr a dech
a skočím na tramvaj co
zaparkovala před barákem
nejsem v americe, san francisku
jsem v praze v maličký zemi
nechci to vychutnávat
není šumění
není klid
žasnu nad rychlostí když
klopýtám po kolejích

Zazpívám na dobrou noc
na národní třídě
poohlídnu se po lidech co jen tak koukaj
a doufaj že nechci další korunu do klobouku
co si vymyslej ve svý fantaskní
hlavě.
¨Nemyslím na vlasy co mi rozčepejří
vítr když tam tak stojím
u tramvajovejch zastávek
meju si nad tímhle vším ruce
uprostřed plácku
a usmívám se
jak mi huba narostla
a tyčí se, kolem dokola všude budovy
co přebíhaj do neuvěřitelnejch perspektiv

Řadím se do další fronty bezbřehejch romantiků
očekávajících od života kouzla
čekajících ve vošuntělym saku a roztrhanym svetru
že nebudou jako další neofilosof
co vypije flašku vína
zazpívá si
utrhne růži, nakecá hromadu sraček
a vodejde s aplausem vod stolu
z hospody 4. cenový kategorie

Život je utopie,
vnímání jenom zápornej subjekt
v rovnici o dvou neznámejch
tě dusí to telecí chování
to udusaný nebe na zemi
to udusaný peklo
všechno co by se ode dneška dalo čekat
tak ubíhá a plyne nocí i dnem
ráno i večer
v sobotu i neděli

Nezbejvá nic než popojet o kousek dál
doklokotat, klok,tdtdtdtdtfdtfd
Silnice se kroutí
div ti nevleze pod kola
tramvaje drtí a drtí
zpívají písničku co už objevili
před staletím
míjíme pomníky velikánů,
mužů co neměli strach a žen co měli odvahu
a srdce burcuje,
¨snaží se vodemknout boží mříže
div nespadneš ze zábradlí jak prolamuje svět

Pak zastávka
a zase zvoní,
útěky do známa,
Zastávky míhaj se,
červená
bílá
U koně na Václaváku fetky a Japonci skupujou svět
Zabíjej už pohledem
Vyvražděj z tebe to co topí
Za litr, za kilo
podle toho co bys chtěl
prodaj ti na gramy
výhodnej nákup a skončíš s lehkou ženskou ve sportbaru
co má votevříno nonstop

Tohle nejni ten život
o kterym ti svetrovitý filosofové mluvěj
hloubka je jinde
v týhle době i jinde
vlastně se nic nemění jen slova
a zní
a každým slovem
zaznamenáš ozvěnu
Pokračuj
neboj se
vyšplhej nahoru a projeď se na Šemíkovi
vždyť Václav ti ho s radostí půjčí

V pasáži světozor
na zmrzlinu počkáme
za 12, za 18 za dvacku a teď za celejch 24
ceny se měněj
KURVA
kde na to má člověk brát
utrácíš, schováváš si pětikačku
veřejný záchodky míň nestojej
ani v centru
ani na podělanym vokraji Prahy
Vyhejbni se McDonaldu,
koukni se do výkladce,
huby nenažraný v ruce svíraj,
v ruce jako v kleštích svíraj
gumovou housku s plátkem sýra
Americkej luxus výroby
dovoz z číny
jenže ty záchodky jsou překrásný
To jediný se americký kráse nedá upřít
splachovadla eňo Ňuňo
luxus jen se okem kochej

Modrozelený světlo
máš pocit že musíš bejt jistě feťák
Světlo tady všude
nevědomky - ovlivňuje chování
a máš  pocit že pokud si nepíchneš přejede tě auto
a cítíš jako kdyby ti jehla projela žilou
ikdyž víš že bys to nikdy neudělal
Ucítíš ten záchvěv
a při potácení z toalety
přemejšlíš jen nad tim jak nevypadat jako fetka.

To by nebylo kvalitní zboží
vod lidí co se snažej urvat bohatý cizince
na drahej hašiš
co vobsahuje místo trávy
jenom kusy vobarvenýho polystyrénu
a vyfukuje z hlavy všecko co ještě stihli zaslechnout

Nikdy to neutichne,
vřava je nekonečná
tramvaje barevný
rozmlžený neonový nápisy
co by se mohli objevit i v roce 50
a jazzové trubky v kavárnách
co nastiňujou minulost
Pseudo, Pseudo, Pseudo
ukřižovala bych atmosféru
drasticky na kůlu jako ježíše
a zatopila pod ní marijínkou
ať si před smrtí ještě aspoň užije

Droga je pozitivo ex machina
snížit se na jednoduché instinktivní pohnutky
podpořit zvíře co hryže do vohrady
vylejt si konečně naivitu z hrudi
obepnout pažemi hrad a milost,
svobodu slova propichovat vidlema
co ti půjčí ďábel
a chce po tobě několik splátek
a u východu se pak dozvědět
že jseš v izolaci
že drogy nejsou pro tebe
že je lepší zmizet

A seš FUČ!

Vplížit se do tmy
odemykat co nejpomaleji
co nejtišeji to jde
existovat a zahrabat se do barevnejch klubíček
co jsi rozházel po pokoji
když jsi ještě v něco doufal
a přesto se zase probudit a sledovat
jako obrovská moucha přilepená na kapce piva
roztrousit všude náladu
umírajícího

/C/
A přece pak doufat že bude zejtra chuť na barvy
nasednout do autobusu
zahřát sedačku co sdílíš s celým světem
před hlavu si strčit notes otevřenej na dnešnim dni
a nechat další prázdnou stránku
data - nejdůležitější záznam
pocity, myšlení, zhoubné, opakující se
koncert co začíná v šest se neodvratně blíží
váže tě slib
a nehodláš zklamat
a netušíš jak se dokážeš vrátit domů
co se asi stane
a portrétovat
a vystihovat
a obtahvat
obrysy figur co jen tak poznáš v tramvaji
a jen tak vedle

Ukořištěný zážitky z cizího života
vypalují ti do rukou jizvy a nesou tě dál
a dál
Krajinou s rozčesanejma korunama
rozcuchanou trávou
s kozama na pastvě
krávama v kravíně
hlava na hlavě
roh na rohu
v stěsnané prostoře
tak tohle je ono?

Snění o zbrázděnejch lukách
státech, městech, krajinách
o všem o čem sníš
kdy kniha ti dává moc
kdy ti kniha dává sdílet něco co můžeš jen ty
jseš větší a větší
teď už to jde,
jde se nafukovat do nezměrnejch rozměrů
a ikdyž ti to nejni příjemný
víš že tohle je víc než by se chtělo
je to moc
na tenhle mrňavej svět
kdy každej chápe svoje světlo

Když vysvítá
a červeno zalejvá tváře
okna i záclony
a krajina je kontrastní tak jako vždycky ráno
nemůžeš si uvědomit nemusíš bejt samotář
ale měl by ses vrátit aspoň do večera
udělej to
očekávaj
s nedočkavostí a hltaj každý další slovo
¨vždyť další aplaus tě jen vyzdvihne
Neuměle to popírej
tenhle svět a tuhle dobu
neodporuj
neodporuj sobě ani mně ani jim
a radši nasávej tu vůni pampelišek
a kopretin
co se ti i v zimě prolíná mezi ušima

Za hudby se nech vyvést do průsmyku
rituálně a obřadně
nasbírej tolik lístků s programem
kolik máš k dnešnímu dni zubů
a ukazuj a ukazuj, dej na odiv
svou vlastní krásu
obohacenou cizí pomocí
buď tam
kde se to hodí
buď tam
vždycky ať máš o čem a o kom
ať víš po čem prahneš
co se snažíš sdílet
na to možná hlava nestačí

Jenže je lepší zůstat
a ještě chvíli poslouchat
zurčení potůčku, kapky tříštící se o kamíny
zveličovat maličosti
nebrat přírodu jako opak kultury
pojmy co si nejsou rovn
to příroda je kultura
a květ
dnešní společnosti,
neměnit názory je jenom póza
kultura je póza a celé pojmenovávání
Toho, tamtoho, támletoho, všeho
mně, tebe, jeho, jí, mámy, táty, rodiny, hodnot
jenom hloupá slova
pro nedostatky fantazie

Tak už by šlo konečně zahrabat
co jsme si vykopali,
co jsme mysleli že jsme vykopali
hlína se sype,
kamení padá
hlavy se sklání k němé rozlučce
pohledy cukají pod náporem pocitů
usilovně čtou a snaží se co nejvíc
co nejvíc aby měli pocit
běsní proto mít pocit
ženou se za tím
a návaly horka jim jen dokazují že jsou na omylu

Ukončí bádání a zahrabou veškeré vědění
pohřbí trafiky, kavárny, jazz
rockovou kultura, kulturu, kameny
přírodu, kravíny

Konečně,
 barevnej autobus votvírá dveře
skončí to mučení pro dnešek
a mpžná i pro zejtřek
nabere všechno co nabrat chce
skřípne pozděnastoupivší
a rozřízne pohybem obraz
skutečnosti

Pás doby, chtíče, touhy, změny, obrazu, uskupení, doufání a myšlenky. Zní to jako opičásna. Nejni když to přečtete. Už z principu. Myslím že všechno musí splňovat nějaké dané parametry. Je to velká matematická rovnice. Je to s korekturou. Je to sekundárně upravený. Je to pro mně důležitý.

Hmizí

17. listopadu 2010 v 23:28 Povídání meti řádky
Hodiny netikou. Netik, netik, netik, netik, netik. Čas se krátí a běží. Jednotlivé zušenosti skalpelem a pinzetou. Dokola. Pitvat. Bez ryb, bez kravských očí a žabích stehýnek. Na udusané plošině se jen houpat spolu se záchvěvy větru a uždibovat pokusů jako perníku z poutě kterou jsi nenáviděl. Bohudík, netik. Udusal dodusal a usnul.

Hmizí
Jen se tak komíhat s větrem
na udusaná plošině
šikmé a strmé plošině
pomalu se naklánět světem
do kapsy nacpaným
do klubíčka smotaným
a spoléhat
na světýlka co putují po krajině

Rychlobáseň pro všední večery.

K jádru věci. Jdu si psaním kompenzovat to, že nejsem dostatečně způsobilá k nepřemejšlení.

Každý den je stejný už tím, že říkám to samé, je to něco za čím si stojím takže to musím opakovat. Rozdíl je ovšem v tom, kolik zámine se najde. Kolik věcí tě uhrane. Mám pocit že některá jména se mě snaží zabít svou přítomností na téhle planetě. Je to na zabičí. Sugesce. Především autosugesce. Zapínám si ICQ jako obvykle doufaje že narazím na někoho pro koho bude OK ztratit slovo. Nenarazím. Jen si vštípím do hlavy že se mě bojí čím dál víc lidí, je to posedlost jimi. Chtěla bych toho tolik sdílet, asi celý obsah mé kole sedící na krku. Všechny provazce, řetězce myšlenek a chvíle kdyy je vymeteno. A snad i chvíle dy je kolem klec. Jenže oni si zavíraj svý vrátka. Jelikož nejni dobrý házet to na ně.

15a16

17. listopadu 2010 v 0:11 Povídání meti řádky
A člověk se zase probudí, zase se snem navíc, zase se snaží zjistit proč, zase bádá, zase vopakuje, zase ukládá, zase vymejšlí tisíce variant.

CInknutí kovový dvacky do kaluže by bylo hlasitější. Hlasitější a určitě příjemnější než atmosféra kolem. Hemží se to tu, provazce kloučků a chlapců nabírají směr, beztvaré kabáty jim vlají na vyhublých kostřičkách a všechno jenom podtrhují kostnaté baby vychovatelky. Blíží se to tu protektorátnímu intru. Napole. Výchovné elitní škole směřující k vycvičení co nejvíce nadlidí. Kloučci utíkají, ovšem ukázněně, potichu. Bez postrkování. Drží kostnaté ruce, sami pětiletí, šestiletí. Někteří starší už to zvládnou sami. Úkol je to nelehký. Zídka vedoucí k ošuntělé budově školy vede vysoko. Vysoko na mostě, stačí pár schodů a most začíná, vede pár metrů, snad 20, 50 a neustále se zužuje. Ke konci už se zídky leující most sbíhají do jedné a místa je na ní tak pro jednoho chlapce na šířku. Z donucení chodí, v řadách. Chlapečci ubozí, po pár metrech úzké zídky najednou konec, díra kolem metru. Je potřeba ji přeskočit, přežijí jen nejsilnější. První bod redukce žáků. Chlapci menší a menší, s kostnatou rukou na pomoc co je však nedokáže zcela udržet, padají a padají do jámy lvové. Jejich pláč ani nestihne zaznít. Můžu žádat můžu prosit. Jsem pozorovatel avšak je mi vyhověno, několik posledních 2, 3, menší tak čtyři pět roků. Smím je svést dolů a vzít to skrze přední oprýskané dveře se srolovaným lakem. vyběhne pes, zaštěká na děti co mám každé na jedné ruce, tlustá bába. Asi jako jediná se má navýsost dobře, hodí dva talíře s polívkou pod schody. Jezte spolu se psy. Kejvá hlavou na děti jako by to říkala. Mastná studená polévka špiní talíře ale děti se  na ní vrhají. Jejich úloha je dána. Už se to stalo, víc už nepostoupí, podvolili se osudu. Nepřekonali, navždy zbabělí, mou vinou. Mohu opustit 2 talíře a ze vzdálenosti pozorovat kam šola spěje dál.

Soukromý bytí

4. listopadu 2010 v 19:08 Povídání meti řádky
Člověk si musí zvyknout. Lidi umírají. Pořád. Teď. Teď. Teď. Ale většinou neutíkaj. Spíš se vypařej. Vysosají je nemoci, udupe lidstvo. Lidi kolem mně neumírají tak často - nejsem zatím její cílová skupina(smrti).
Ale je to zvučný téma. Omílaný, schválně v legraci co tě mrazí jelikož už nejde jenom o legraci. Takový ten nahodilý vtip co myslíš smrtelně vážně. Zní. Lidi kolem mně ho omílají. Sebevražda není tak jednoduchá. Je vlastně docela složitý najít správnej způsob. Já bych to nedělala. Teď už určitě ne. Kdoví. Ale zní kolem mně. Přehnaně často. Lidi si podřezávají žíly. To už není při smyslech. Celá ta sebepoškozovací fráze s tímhle nemá nic společnýho. Skočit z mostu. To už je jenom vrhnout se z pekla do prázdna. Jak mám s lidma co nechtěj žít mluvit. Jde to těžko, pomalu a nejistě, nevím co si dovolit. Je sebevražda sobecká? V tu chvíli? Za to nejde odsuzovat. Jde jenom mlčet a přihlížet. Doufat. Psychika je silná věc. Přemejšlet se nevyplácí. Já si timhle odlehčuju život. Psaním těchhle sraček. Stěžuju si nějakejm lidem co je neznám. Já se smrti bojím, strach ze smrti je sebevražde tak blízko. Oboje se mele v tý samý mozkový pračce. Jedno vede tam druhý onam. Občas se to sejde. Říkám si, kurva vždyť já si jenom zbytečně přidávám na hodnotě, kdy už si sakra uvědomim že tohle vůbec není o mně? Ani o tobě ani o nikom jinym? Mně nic nejni jsem jenom zkurvenej pozér - toho se bojím nejvíc. Že jsem stejná sračka , stejně sobecká sračka jako vostatní a cpu jim to. Pak, pak se bojím mluvit s lidma kteří to chápou. Chápou ale bojí se žít. Jak moc zbytečný tohle je, tenhle cirkus na planetě zemi. Uslyšíš uvidíš nahmatáš, možná, mezi kapkami deště.

Novinky.cz

1. listopadu 2010 v 19:53
Ikdyž nejsem stánek s reklamama mám několik bodů k pozastavení. Něteré mě vytáčí. Některé mi přijdou zajímavé. Něco je prostě jenom nahodilá hovadina.

- Blog. To je věc sama pro sebe. Kdyby existovala jednodušší cesta jak upichovat rychle něco do větru, jistě bych se přiklonila k neblogu. Blog je líheň. Lidé ho nepíší většinou pro to, aby něco řekli ale z principu. Způsoby jakým lidé píší se mi příčí. Neříkám že nepíšu věci co nikomu nic neřeknou, ale aspoň nepíšu každou druhou píčovinu.
- Je to líheň spousty. Jedna část má v nadpisu ,, Deník jedné choré holky", ,,Duševně narušená osoba", ,,Z deprese" atd. Jsou to obvykle blogy barevnejch lidí. Takovejch těch co maj pocit že jsou hrozně jiný. Ono můj pojem ,,barevnej" se nedá popsat, ale zapojte fantazii. Tihle barevný píšou. Píšou docela zajmavě, možná až moc - prej mívají schýzy a depky. Většinou nevědí co je to klinická deprese, maniodepresivní psychóza, úzkostný stav, schizofrenie apod. To co berou do huby neznaj. Nevědí co to znamená.
- Musím tady napíchnout reklamu jednoho pana strítartisty který provozuje velkoplošné animace na zdi a mně fascinuje jak jsou do toho zapojeny domy, studny, židle odpadky a přitom je to pořád o malbě. Je to BLUBLU.
- Taky vy všichni tady okolo se nechte vyprovokovat a dělejte něco. Když člověk prochází ulicí napadne ho tisíce věcí. Teda aspoň mně. Konceptů spousta, rukou a materiálu málo. Ulice jsou nudný.
- Komiks žije v Praze (Meet Factory)
- Nevím proč, ale jméno Aneta se mi furt plete do cesty.
- Téma dospělost je píčovina, všichni píšou to, co jsem si tipovala - buď že nechtějí být dospělí, nebo že je to věk a nebo, že se na dospělost těší. Občas to rozvinou to odstavce o tom že do osmnáctých narozenin je stále živí rodiče kdežto po 18ých narozeninách musí člověk pracovat. HMCHACHA.

Ou-Ou-Oukej

1. listopadu 2010 v 18:13 Povídání meti řádky
Ou-Ou-Oukej
Intervaly se zkracují a prodlužují. Nasta čas. Jde to cejtit ze vzduchu. Čichem, hmatem, očima. Zase to pořebuju - napsat něco. Udivit. Nadchnout svou obyčejnstí. Primitivností mého bytí, mého stylu a slohu. Nebo jenom vyhodit hlavu do povětří - bude pa roužit ve směru hodinovejch ručiček kol dokola planety Země a nebude chtít jen tak přistát.

Jen tak tam sedím, na židli v koutě. Vzduch je řídkej a k tý šílený ženský ve vobrovskejch brejlích je to blíž než na pár pídí. Nekouká přes brýle. Kouká vrchem. Drží desky a pár linkovanejch papírů co se začínají pomalu zaplňovat. Máma něco mele. Mele. Nechápe to. Říká věci kterým nerozumí a ta ženská mě zatím propichuje očima a snaží se mě spálit. Propíchat. Udusit ve mně poslední naději na to, že se třeba jednou zase vydám do rock café a ožeru se. Beze strachu.Mačká i mámu. Jsme jenom papírové kuličky, nebo obal od čokoládových figurek. Alobal. Zmenšit na minimum, co nejméně objemu. Lidi by se měli nafukovat. Né zmenšovat. Copak to jí to neučili?
Sedím tam.
Koukám na ní z dálky - udělám si odstup. Zčtyřnásobím místnost aby mě nedohonila. Ale já jsem kořist. Ptá se jestli tomu věřím. Tomu všemu. Jestli vím proč. Jestli věřím jí. Jenže ona to nemůže pochopit. To že i ona je něco co běhá kolem dokola a štěá na mně. Že moje zkurvená fantazie si bude vyčítat to, že nareslila jenom půllku stromu. To, že figury nevypadají jao figury, to že by moje figury měly být svlečené. To, že zase hraju divadlo a její špendlíky po povrchu její osobní bubliny to divadlo nepropíchnou.
Dělám co si myslím že mám dělat. Tedy sedím a plním pokyny. Usmívám se. Oponuji mámě. Není to ono. Je to mé cenzurované divadlo tady a teď. Vyškrtala jsem pár částí o tom že lidské tělo je nádherná věc, pak taky část o to že s tátou to vážně nefunguje a naonec i tu část o tom že já nejsem objekt. Jsem součástí kolotoče, ano. Doufala jsem, ano. Ale nefunguje to. Nemyslím si že všechny tyhle barvy, figury a stromečky dokážou něco říct když nejsou nakreslený jak bych chtěla já, ale jak chce moje vědomí. Schovám to do uzlíčku pěkně do uzlíčku. Jako Honza si to vezmu na cestu kolem světa. Vobčas třeba něco vyhodim. Ale nedám to sežrat týhle ženský.
Už se to uvolňuje pomalu se vodsouvá i se svopjí židlí, už mě nepropichuje. Už se nesnaží vycucat ze mně všechnu rev. Už opadává i mé nadšení z hry. Už si nehraju. Ty herci někam jakoby zmizeli. Ai je udusil příval potu kterej se konečně uvolnil a sjel. A prejže příště znovu. Možná jim dám výpověď. Jednou. Chtěla bych zase s cigárem v hubě. Motanym. Jawanais. Filtr 0,53. A pivo. Pak ještě pár dalších věcí. Cenzura. Cenzura.
Tahle ženská s čtyrma vočima - třeba bude příště menší.