Září 2010

Zbytečné

29. září 2010 v 22:58 Povídání meti řádky
Člověk pomalu zapomíná, doufá že zapomíná. Snaží se zapomínat. Pak stačí jeden pohled, jedno ahoj, jedna věta, voči. A je to v píči. Všechno se vrací tak setsakramentskou rychlostí, že to ani nestíháš zaznamenávat. Přesně proto neá smysl budovat budoucnost, představy a iluze. Většina z toho se nesplní, rozplyne a nebo vypadne místo koule krychle. A mně stačil jeden pohled a vrátil se mi pocit viny a potřeby navázat kontakt. Ikdyž vím že je to kravina. Člověk se vždycky snaží najít všude to, co se jemu zdá. Stejnš tak já jsem viděla v očích něco, co tam nebylo.
A to ještě ve škole mi dneska učitela řekla zdrobnělinou. Mně by to nevadilo až tak, dyby to nebylo tak nechutně dívčí a oslizlý. Upřímně řečeno, ikdyž nejsem nějak moc drsná, radši se cejtim drsná. Princezny pro mně fakt nikdy nefungovaly. Asi ani nebudou.

Teď je kolem jedenáctý, v rejži jsem našla slupky od larev pravděpodobně molů a ikdyž se mi červi zcela hnusí, není to zvíře - nemá to oči, je to bezbarvý, tak jsem rýži vsypala do vroucí vody a uvařila. Zejtra musím něco obědvat. Navíc se v tý rýži nic nehýbalo. I tak asi jsem rezignovala. Už nepožaduji takové nároky. Nohy mi málem padají a já všechno flákám. Měla bych napsat nějakou pohádku. Něco co uklidní duši, povzbudí tělo. Jenže to by možná bylo to kdybych musela neustále něco dělat. Kdyby můj život byl sled událostí. Takhle musím čekat, jelikož neplánuji. Nádobí se mi hromadí na poličce a mně se nechce mýt. Ani odnést ke dřezu. Asi brzy usnu a na obrazovce se objeví prapodivná písmena za sebou lajhzfgesuzaubhgeaou gboiLHU FPOůgbuhpf gubrpeBGHÚWHFVIUYGBPAEQúhgarseuhg. To by stačilo. Negativních poznámek už dnes. Tohle nejni žádnej zkurvenej deník. Tohle nemá nic společnýho s vylejvánim si srdce. Teď už to nemá nic společnýho ani s literaturou. Tohle je jednoduše zbytečný. Jenže takový to je. Takovej je můj život. Zbytečnej.

Pak vyletěl
a udělal prásk
jako na létajícím kolotoči
oblohou zakroužil
a zabrzdil prudce
ve vzduchu
strachy neuhnul
spad
a pak coby
(a sobi)
sežraly ho ovce

Bouře

23. září 2010 v 21:23 Poésie
Je to takovej ten pocit, kdy už je člověk moc unavenej na to aby normálně vnímal, ale zároveň je ještě ve stavu bdělém. Takovej ten pocit kdy se smažou veškerý tunely - veškerý mezistanice. Všechno jde prostě jednoduše od okamžiku podnětu až ke zhmotnení. Tak tenhle pocit je to, co člověk potřebuje aby se vysral na svět okolo - aby necenzuroval svý vlastní myšlenky a jeho projev byl instinktivní.

Z kolene s vyčouhlym hřebíkem
za poledne s opilým zedníkem
ucuknout
když trámy k zemi letí
co děti ty s náma nepoletí

na cestě k poslední večeři
řve kolotočář
- navštivte naše lítací kačeři
na zábradlí
co zhroutí se k zemi
zedník už tupě směje se mi

na křesle kolečkovym
už zbaběle sotva stojim
a děti
ty uletěly po neděli
zedníka prej nikdy už neviděly

a když pak upad
zedník
s pár kapkama lihu
a upad
pak shnil
jen
odpad
ekologický
zbyl

(Upřímně řečeno, literární hodnota nulová - tohle je fakt sračka)


Skoro tak děsivý, jako paní s kosou

22. září 2010 v 19:29 Povídání meti řádky
Vysoce utajovanej výlet do města přes téměř celou Prahu po téměř celé odpoledne. (téměř celá Praha znamená jenom téměř celý centrum a téměř celý odpoledne znamená dobu od 14 do 16)

Horko už nejni tak proměnlivý - teplota je víceméně konstantní. Každopádně jsem dnes kápla na další věc nemilou - skoro tak strašidelnou jako KRUH nebo hromadnou sebevraždu ve VIRGINE SUICIDE. VÝTAHY. Ještě než jsem si to uvědomila, stála jsem ve výtahu a zmáčkla čudlík 5. patra. Byl to ten dvojitej výtah - dvojitý dveře. Čím víc dveří tím větší šance že se něco podělá. A tak, když už jsem mačkala ten knoflík, uvědomila jsem si to. Dveře se pomalu zavíraly a výtah vydával takovej ten mimoúrovňovej tlumenej zvuk. TVVVVVVVVVVVVV. Jako start rakety posunutej vo pár kiloherců dolů/ nahorů? Každopádně už se nedalo nic dělat. Člověk je jako v kleci a má pocit že výtah každou chvíli chcípne. Ta jízda asi nebyla zase tak dlouhá ale těch pět pater je vážně hodně. Srdce se mi s každým patrem posouvalo vo 30 centimetrů vejš (což znamená že na konci jízdy už muselo bejt úplně mimo výtah) a všechna krev se mi nalila do hlavy. Výtah jel čím dál tím pomaleji a sunul se. Jako velkej tlustej červ když mu už nejde prolízt dírou, kterou před půl hodinou vykousal. Pak to bylo to zastavení, to jediný mi dalo šanci že už neuvíznu uprostřed podlaží ale že třeba nepůjdou jenom otevřít dveře. Vždycky když se ten výtah při brždění otřese, mám pocit že musí slítnout, že se prostě musej utrhnout všechny ty vocelový lana a gumy a pružiny, a povolit šrouby a matice, a že se to vážně jenou stane. Pak když už ten výtah stojí, to už se pak jenom modlím aby se nepodělaly ty dveře a utěšuju se tím, že jsem alespoň v patře. Naštěstí dveře se za podivného zvuku opět otevřely. A já si opět uvědomila že vážně nemusím výtahy. Ještě je jediný štěstí že jsem tam jela sama. Čím víc lidí, tím větší zátěž, tím větší šance na utržení. TRF - zaklapnutí dveří. Jsem konečně mimo nebezpečí, teď už stačí jenom přejít chodbu.

Mechanická

22. září 2010 v 9:59 Poésie
40-ti hodinovej maratón koukání na 16-ti palcovej monitor. Teď už jed mi zas blbý jít i k doktorce. Na tom displeji už není co promítat - bliká - asi to nevidim ale bliká. A společnost mrtvých básníků ve mně zase probudila takovej ten romantickej pohled na svět kdy má člověk pocit že to nejhezčí je sedět u svíčky a číst básničky nebo navopak sedět u rybníka kde sedí mraky ptáků a ryby skáčou metr do vzduchu, a ty básničky psát. Cejtim ten vzduch kterej je prosycen slovy jež z člověka prýští. Jenže. Je pro tohle čas? Když si můžu sednout a koukat do toho displeje? DOufám že jo. A ani nemusím bejt u toho rybníku, stačí tenhle pokoj - několik stěn, nábytek o kterém vlastně vůbec nic nevím a tužka a papír. A barvy.

Pařáty se zaschlým lakem
- autolakem
syčivá půda pod nohama
co vzdouvá se jak když kola pumpuješ
natahuje pařáty
a trvá než vypiješ sklenici
čistýho lihu
prozřeš až po dávném prasknutí
autokola
když ti lakýrník podá
temně rudou
ruku


O marmeládě, trpajlíkovi co vlastně nejni tak úplně trpajzlík a hlavě která má tendence přehrávat

19. září 2010 v 23:32 Prozaické pokusy
Vlastně tohle je realita. Zima, škrábání v krku, všudypřítomněj sex, školní den, dlažební kostky a jehovisti. A to vostatní jsou iluze. Nebo je to vobráceně. Záleží toti na tom jestli žeješ spíš v tý ,,realitě" nebo ve svý hlavě. Myslim že má každej svojí hlavu zamčenou, že každej vobčas přemejšlí, jen to třeba nedává znát. A tohle je vo tom, jak těžký může bejt jezení rohlíku s marmeládou.

Musel tam bejt už tak hodinu. Asi jsem si ho nevšimla. Ruce v kapsách a vlastně jenom holá hlava a plnovous na mně civěly zpod postele. Trpajzlík s RaiBan brejlema co na mně dělal dlouhej nos. Vylezla jsem z postele a šla si namazat rohlík. Nějakej malej frajerskej trpajzlík mě přece nerozháže. Jo byl zlomyslnej. Chytil mi nohu a nechal mě pěkně spadnout na zem. I se sklenicí višňový marmelády, která je tak sladká jako ukrajinsky konzervovaný jahody. Stačí fakt malinko a sacharidy vyšplhaj do nebe. Sklenice mi vyletí z ruky a práskne vo podlahu člověk by myslel žýe vo dřevu se sklo neroztříští. Taky že ne. Na povrchu určitě. Zvednu sklenici a chystám se jí hodit do koše. Trpajzlík čumí a ani se nehne. Jenom jeho pohled mě propichuje a říká že žádný vyhození do koše nebude. Jen si pěkně namaž dyť tomu nic neni. Beru nůž do ruky (ne že bych snad chtěla), rozkrajuji rohlík nanáším máslo a otvírám marmeládu. Ne! Nechci tu roztříštěnou marmeládu, začne mi pulzovat srdce. Představím si jak polykám střepy a vevnitř těla se ze mně stává vystřihovánka. Furt čumí a řiká, namaž si. Tak mažu, nejde to vodmítnout. Musím mazat. Párkrát mě napadne přetáhnout ho, nehybnýho, tou sklenicí přes ty jeho frajerský brejle. Ale ani top mi nedovolí. Maž! Maž! Maž!. Domazáno. Jez!Jez! Jez! Snažím se, otvírám pusu, nejde to. Vidím ty střepy. Vidím je jak mi putujou tělelm. Dyť se tý marmeládě nic nestalo. Kurva ať už je zticha. Dyť by se nic nestalo kdybych ten rohlík nesnědla. Ale on ne, je tam furt, ale pomalu vylejzá. A jak tak leze, už vidím e to nejni žádnej trpajzlík, furt leze, a leze a nemá konce, je tak dlouhej jak dráty vod telefonu. A už se ke mně sune a začne mi ládovat ten rohlík do pusy. Dávím se. Stejně jako když do sebe rvuty kašovitý věci co vypadaj jak sesbíranej sliz po šnecích a slimácích. A fuj, už to cejtim. Ty střepy. A furt to do mně rve a já řvu že nic nechci, Ale von je tak dlouhej a velkej. A má ty frajerský brejle. Střepy mi řežou hltan a celej jazyk. Mám pocit že cejtim krev. A jim furt dál ikdyž nechci. On snad nikdxy celej nevyleze. Jak se vlez pod tu postel? Přemejšlim a co když teď umřu, co když se všechny ty střepy nevobalej dostatkem rohlíku, co když vopravdu umřu. Co když už to dál nepůjde? Ale už je tu konec, já už cejtím poslední sousto, je ostrý jak břitva a já se snad i modlim aby zmizel a nechtěl po mně ať sním celou tu sklenici i s víčkem. Střepy mě drásaj i ty co nejsou. Drásaj, dřou, štípou. Polknu. Frajer zmizel. Pod postelí nenechal žádný stopy chytrák, dobře věděl že bych ho dala hledat. Nutit někoho dělat co nechce je zločin. Pfuj ještě ho nutit do takovejchhle vražednejch akcí. Ještě zbejvá půl sklenice. Položím jí na polici. Ještě žiju, je to dobrý.

Co se skrejvá

19. září 2010 v 22:32 Prozaické pokusy
Neco se mi vyklube v hlavě, stejně jako ve vejco roste kuře, v mý hlavě lomcujou všelijaký prapodivný zvířátka. Takový jaký nejsou v atlasech. Takový jakejch má ale každej plnou hlavu. Tyhle zvířátka mi říkaj co psát, co dělat, čeho se bát. Jak a kdy usínat a proč neusínat. Jsem z nich někdy unavená někdy míň. Nepíšu já ale oni - jsem jenom prostředek - nástroj. Jako je lopata, krumpáč, štětec. Taky jsu zahodit když jsem vopotřebovaná.

V koupelně se mi uhnízdila velká černá věc - jako vyžvejkaná žvekačka. Akorát černá. Obsadila mi kartáček a to i přesto, že ví že nesnáším když někdo používá můj kartáček. Pastu mačká tak úhledně a pak se kartáčkem celá čistí. Jak se více a více dotýká svého těla - dáli se tomu tělo říkat - stává se objemnější, jako kdyby z pasty nasávala všechnu energii. Bacha na hlavu. Jenže jakou hlavu? Je to furt stejně černý lepkavý na omak a má to můj kartáček a já se bojím vlézt dovnitř, sebrat tomu můj kartáček a jít se umejt. Představuju si jak bych tam asi vlezla, ono by mně to uťáplo - zavalilo ke stěně a já bych se nemohla hnout. Smrt by byla dlouhá a nepříjemná. Pomalu by mě zalejvala černá hmota. Dusila bych se, kyslíku by nebylo nazbyt. Postupně bych omdlívala a měla ten starej známej pocit, kdy se snažíš nadechnout seč můžeš ale nejde to. Nejde naplnit plíce. Nejde nasát nosem vzduch. Jenom tak dejcháš do prázdna a postupně si uvědomuješ že tohle jsou tvý poslední minuty. A nebo ne. Většinou nejsou, ale kdyby tě zalila tahle bulina. Ne, radši ne, radši to vydržim, počkám až se dočistí, vyprostí z koupelny. Nebo prostě jen zmizí, tak jak se objevila. Nemůže jí to trvat věčnost. A ta čekám a čekám - bublina se začne zmenšovat, jako kdyby nikdy nebyla tak velká že by naplnila celou koupelnu. Jako kdyby to byla vážně jenom žvejkačka, až je docela malinká. Můžu jí sloupnou ze země. Hodit dokoše a zneškodnit kyselinou citronovou. Párkrát se ještě pokouší o znovunafouknutí ale už nemá šanci. Je pozdě, už takhle musím přežít špinavej kartáček. Ještě že mám celou koupelnu jenom pro sebe.

Rybičky a jiné čichy

19. září 2010 v 10:21 Povídání meti řádky
Střelba- ozvěna tupých úderů. Asi ohňostroje. Když to ale nevidíš jenom se bojíš. Co kdyby?) Co kdyby tohle nebyly jen ohňostroje? Co kdyby tohle bylo něco víc? Válka? Boj o přežití. Už mi zase šrotuje hlava. Nedivím se že mý sny jsou¨ takovýhle - nepříjemný, odlidštěný, přelidštěný - stresuplný. Bojím se tolika věcí. Bojím se, asi tak, jako vypravěč Přeletu nad kukaččím hnízem (Vyhoďte ho z kola ven) Bojím se zbraní, války, zvířat, lidí, samoty, úzkosti. Nejvíc se bojím sebe. Jelikož já sama si umožňuji bát se něčeho. Bojím se toho že se budu bát. ¨Zalezu do díry. Zavřu za sebou dveře a budu spát. Když usnu, nebudu se bát. Nebo budu. Podle snu, a nálady. Nezmizím. Nic nebude. Smrt je jistá. Bojím se smrti. Jsem zkurvenej strašpytel. Tenhle život nejni vo mně. Já jsem na to moc malá.

Vstanu. Tma jak v pytli a monotónní moriturite salutant vibruje studenym zatuchlým vzduchem. Je půl šestý. Loděnice dejchá novejma plastovejma oknama. Ticho a tma. Vylízt voblíct se a klepat kosu. Za hoďku bejt ve škole. Obsluhovat do 12 a jít spát ve dvě. Úklid. Čaj.
Žaludek se pomalu houpe - únava žaludek příliš nepodporuje. Venku už se roztahuje temná noční obloha a dalo by se říct že svítá. Ranní mrazíky. V tramvaji se se mnou země točí a žaludek stoupá pomalu ke krku. Nevystupuju - člověk si časem zvykne že ikdyž je mu špatně, většinou se nic nestane. Domů už to nestíhám a trmvaj mi zázračně neujede když si jdu do non-stopu koupit vodu. Tohle je za šolní rok druhej příchod do školy co nejdu pozdě.
Ve vrátnici paní ještě není rozladěna pozdě příchozími a tak, jelikož jsem ve škole asi jako čtvrtá, usmívá se. Pozoruhodný je, jak jsou po ránu všichni příjemný. Rychle se to ale mění.
Začínáme pozdě. Jako vždycky. Pitvat. Mikroskopy.
A už o přichází - otvíraj se dveře - opona náhle zmizí. Má podpora v otevřených oknech. Bez oken - spát. Biologie se mění v laboratoř a sušené rybičky se místo na stříbrných podnosech přinesou v igelitce. Prý ještě po nějakém starém profesorovi. Rybička umřela - šups s ní na radiátor.
Ihned si představím tu spoustu sušenejch rybek - mohl by z nich bejt závěs - jako jsou ty korálkové. Ale tenhle by byl živější, rybičky by na sebe narážely a zněly by jako padání vlnek, rozprskávání se o vodní hladinu. Pěkně hlasitě ale skromně - lepivý povrch by opět získal na slizkosti, očka by koulela a děťátko v dětské postýlce by mohlo sladce spát. A tak by z nich mohla být nad dětskou postýlkou takováta točící hračka. Čtyři rybičky a každá by vyprávěla jiný příběh na dobrou noc. O vodě. O rybách. O soli a O lidskosti. Děťátko by mohlo usínat a závěs by byl jako podkreslení atmósféry. Takovej beatnickej recitát.
Rybičky už jsou dostatečně otrhaný - asi už nepotřebujeme více utrhaných šupinek. A tak je vyměníme za úlovky větší. Smrduté, zapařené líny kteří ovládli třídní pach. Škola nesmrdí jako škola ale jako rybí trh. Pitva proběhne za měsíc. Ryby se mezitím samy rozloží řekla bych. Nepitvám. Nemám ráda ničení zvířat. Jo jsou už mrtvý. Jenže z toho se člověku zvedá kufr, kdybych viděla všechno to, co jím vcelku asi bych to nemohla polknout. Očička koukají, nervy ještě několik minut - u ryb i hodin stále cukají. Jdu se točit se žaludkem. Upadnout do světa větší bdělosti. Přemýšleje jak by to dopadlo, nemít finanční zázemí.


Z plastikový pistole žužu podélně tě vraždí

13. září 2010 v 22:36 Tužkou-Perkem-Barvami
Ruka: ,, Kdyby se prodávaly pistole který by střílely místo nábojů žužu, jistě bych si jednu koupila. "
Tohle je vražda žužu. Neznámý pachatel s novou zbraní. Zbraň je velmi záludná, dosud neznámá. Vyvolává v lidech strach i paniku. Žužů útokem. Pistole je gumová a ruka rozplizlá. To nijak nezmenšuje rizika.

Žužu




Dialogy

13. září 2010 v 18:39 Tužkou-Perkem-Barvami
Tři dialogy. Tři situace. Tři o něčem. Jak si co povídá osobně nevím tohle je jenom možná varianta.....
(Tatatata skenr nemám, digitální foťák nevalné kvality.... - obrázky nevalné kavlity)
Každý z obrázků je v něčem špatně.... vypadá jinak než měl. Ale to je proces. Proces změní všechno a nakonec to není tak hrozný a člověk si zvykne.

1) O Světle
světlo

2) O Výkonu
O výkonu
3) O Jídle
456

- Ty papíry jsou původně čistě bílý-

Muž s žirafou

13. září 2010 v 18:12
Upřeně hledí. Nemá hledí. Do očí hledí. Žirafě hledí. Žirafa postrádá ocas. Tohle je kontrast. Má to bejt kontrast. Jelikož všechno funguje v kontrastech - přechody neexistujou - pro mně (Pokud ano, existují teoreticky) Je to diskuse. Je unavenej.
Muž i žiraffe

Negativistická

13. září 2010 v 17:01 Prozaické pokusy
Už jsem si zvykla na to, že všechno postupem času sklouzne k negativismu. Už jsem si zvykla na to, že člověk se nemůže rozpůlit. Už jsem si zvykla na to, že Praha je vekoměsto. Už jsem si zvykla na veškeré podoby bytí. Už jsem si zvykla na názory které bych měla respektovat. Zvyky a tradice visí ze stropu jako barevný útržky toaleťáku - člověk si utrhne a pak si s tim pěkně utře zadek. Dnešní společnost není horší, jen se stále vyostřují spory mezi vrstvami. La burgeoasie. Bytí by se mělo rovnat žití. Nerovná.

,,Až vyrostu bude ze mně měsíc" - povídá holčička a otočí se na staršího brášku
,,A nepovídej. Vždyť měsíc už jeden je" - brácha je už starší a tak znechuceně...
,,A ty, ty budeš slunce "- pokračuje holčička
,,Hmmmm" - bručí bratr
,,A všechno co tady bude proměníme ve stromy - odpadky a lidi - všechno to shrabeme a proměníme ve stromy." - holčička rozvíjí svou teorii
,,Hele Aničko neblbni, vždyť víš že jsou to blbosti"
,,No a ty stromy porostou, do vejšky všude bude spousta zvířátek a luk a rybníku"
,,A k čemu by ti to bylo když bys nebyla na zemi ale měsíc?"
,,Vždyky bych v noci vylezla a koukala a posílala hvězdičky dolů ať padaj"
,,A co lidi?"
,,Lidi by nebyli - zmizeli by, byly by z nich stromy"
,,A proč?"
,,Já nevím Kubo"
Kuba se vrhl na Aničku a zacpal jí nos. A nička se bránila, bránila, štípala Kubu až jí pustil.
,,Kubo proč to děláš? Vždyť víš že lidi jsou špatný"
,,Ne všichni....."
,,Ale jo, všichni, škoda že neumím čarovat"
,,A chtěla bys?"
,,Chtěla, moc, Kubo"
,,Tak pojď" Kuba si stoupl na parapet od okna ve čtvrtém patře.
,,Když já se tak bojím Kubo" Anička Kubu následovala
Vtom někdo přišel do pokoje.
,,Jakube kde mám to zkurvený pivo, to ses na něj vysral nebo co?"
Kuba cukl - málem už spadl. Rychle sundal Aničku.
,,Co to tu dopíči děláte? Padej pro to pivo jinak se rači nevracej."
Kuba slezl, nasadil si kšiltovku a odešel.
,,Tatí proč jsi na Kubu tak vošklivej?" uculila se Anička
,,Protože by jinak zlobil......."
,,Tati chtěl by si bejt strom?" zeptala se Anička.
,,Co to je za stupidní otázku?"
Anička se zamyslela, sedla si na bobek a když znovu zvedla hlavu stál před ní stromek - jako kdyby pořeraný.
Anička se rozběhla a obejmula strom. Poprvé v náruči táty. Zjizvenýho. Stála tak aspoň minutu. Užít si ten moment.
Když pak vykoukla z okna, Kuba byl už na ulici.
,,Kubó já umím kouzlit - opravdu - pro to pivo už nemusíš" Kuba se zmateně ohlédl a nechápal.
,,Koukej" zamávala Anička a slétla za Kubou.




O tom, o čem nebudu pravděpodobně nikdy psát

12. září 2010 v 22:54 Povídání meti řádky
Někdo si někde na nějakém blogu stěžoval na to, jak všechny ty holky co mají blog píší jen o sobě. Stojím si za názorem, že člověk ať píše co píše, píše o sobě. Tlumočí. Podává hlášení z interzóny. Ikdyž odosobňuji své texty, ikdyž nepoukazuji na určité situace. Píšu o sobě.

Mohla bych psát o spoustě mých zážitků, o tom jaká jsem pozérka, o tom jak je pozérem každý, o tom jak mi nic není, ale mám pocit že je, o tom že mi asi něco je, o tom jak jsem potkala Dana, o tom jak jsem si nikdy nezlomila nohu, o tom jak jsem se začala bavit s Honzou, o tom jak jsem byla v píči když jsem se opila a Aneta mě musela dopravovat domů, o tom jak mi každej leze na nervy, o tom jak bych nejradějii pratikovala komunismus (v malé komunitě), o tom jak bych neplivala do tváře nikomu - ani náckům, o tom jak nenávidím Prahu, o tom jak totálně nedávám školu, o tom jak nemám ráda tělocvik, o tom jak nedokážu snášet pravidla a zároveň se je bojím překračovat, o tom ja mě fascinují drogy a zároveň se jich bojím, o tom jak mi alkohol způsobuje deprese, o tom jak se bojím cigaret, o tom jak se bojím být někde sama, o tom jak mi někdy vyhovuje vypnout a natírat, o tom jak jsem chodila za školu, o tom jak jsem propadala, o tom jak jsem ztratila svojí třídu, o tom jak jsou všude kolem mně samý drby, o tom jak i ti nejlepší kamarádi jsou jen iluze, o tom že člověk je největší svině, o tom jak se stydím a o tom jak jsem neustále nervózní.
O mně - o mně - o mně.
Pravděpodobně jsem se o všem z toho už někdy zmínila. Každé O, by vystačilo na minimálně jeden článek. Ale nenapíšu je pravděpodobně nikdy. Je to puzzle. Blbá skládačka která do sebe musí pasovat. Pasuje v mý hlavě. Ne na displeji, ne na papíře. Nikde. Souvislý texty se mi zapisují do mozku. To stačí. A přesto, všechno co píšu je O MNĚ.

Velkoměsto

6. září 2010 v 18:24 Poésie
Základy společenských věd jsou sice zajímavý předmět nicméně ve chvíli kdy se bere právo a učí vás kdo vás učí, občas je to spíš volný prostor pro básníka ve vás. Ikdyž ono já nejsem žádnej básník, já to psát musim - je to vyplivnutý jak to jde z hlavy tak to hází ruka na papír, bez většího rozmyslu. To je na tom to pěkný, ten automatismus.

Sebeklamná ironie co se vznáší nad střechou
velkoměsta
Za příslibu příletu ohnivých čápů jako osvoboditelů
mysli
Usnesení že porozumění by mělo být prvníp pravidlem
společnosti
Nad hlavou v kruzích na bílém nebi tak zataženém
z komínu dýmem
Tak unavená je střecha nad hlavou
velkoměsta

Žužu

5. září 2010 v 20:36 Poésie
Ikdyž to nemusí mít s feťákama nic společnýho mně to feťáky asociuje. Vibrovalo mi to mozkem celej víkend.

Z rozbouranýho nádraží
v krabičce vod sirek
panáčci gumoví
alobal házejí

bílým jak samet
prášečkem zatopí

broukaj si do ticha
v půlnoční samotě
usínaj bez klidu
rychle jak labutě

než kohout zazvoní
vyklidí nádraží
krabičce vod sirek
zabouchnou dveře

však o nich nevědí
medvědi plyšoví
lampičku červenou
zhasínaj s úsvitem

panáčci gumoví
co dělaj že je nevidí

Mladík s rybou

2. září 2010 v 18:37 Prozaické pokusy
Nakreslila jsem pár ilustrací o harmonickém soužití maldého muže s rybou, pak mě napdl text o tom jak k rybě mladík přišel. Toť vše.

Byl jednou jeden chlapeček a ten měl rodiče. A ty rodiče měli peníze za které kupovali vánoního kapra. Byli totiž vánoce -doba kdy se kapři obvykle kupují a protože všechny děti měly kapra doma ve vaně živého. Chtěl i chlapeček živého kapra do vany. A tak rodiče svolili a koupili chlapečkovi kapra do vany. Když měl nastat čas kaprovo smrti, chlapeček si vlezl do vany a objal kapra. Tatínek bouchal do stolu a činil mamince , že přeci jen toho živého kapra neměli kupovat. Že chlapeček bude mít teď zkažené vánoce když mu zabijí kapříka. A maminka tedy řekla že pokud chlapeček kapra nepustí udělají si alespoň řízky - chlapeček nadšeně souhlasil s kaprem v náručí. Tak zachránil kapříka, ikdyž kapřík neměl kde bydlet. Po vánocích přišly děti do školy a říkali jak dobrý byl ten jejich kapřík a chlapeček jen nevěřícně zíral na ty prapodivné lidi co zabíjí své kapříky a co jim ještě před týdnem říkal kamarádi. Přestal se s nimi bavit a jen se těšil jak si večer skočí ke kaprovi do vany. Tatínkovi se ta plná vana samozřejmě nelíbila a tak jednou když chlapeček přišel domů kapr zmizel. Chlapeček se rozběhl ihned za tatínkem, začal mu stahovat kalhoty a  brečet. Tatínek ho utěšoval. Ale nepomohlo maminka se k chlapečkovi obrátila a řekla mu že se nemusí bát že má přece spoustu kamarádů. To ale nenéí pravda. Maminka nic neví, říkal si.  Brečel dál. Schoval se pod postel s čokoládovými sušenkami a kňoural. Večer, dyž už skoro usínal, když už sušenky došly a na úkoly zapomněl - maminka přišla do pokoje a sedla si na postel. Budeš mít brášku víš, řekla a zase vklidu odešla. Chlapeček nic nechápal. Proč mu teď říká tohle? Jakého brášku dyť maminka už nemůže mít miminko - vždyť mu to tatínek tolikrát říkal. Přemýšlel a přemýšlel až usl. Těšil se až zítra zase půjde do teska a bude si povídat s rybičkami. Stejně se tam vždycky rozbrečí když nějakou rybičku zabijí. Ale den co den tam chodí. Jednoho dne - Ráno či spíše v poledne - sobota to byla a chlapeček byl sám doma s maminkou a pořád myslel na kapříka když někdo zazvonil. Chlapeček běžel otevřít a doufal že mu někdo přinese rybičku. Byla to ale cizí paní a vedla s sebou nějakého cizího paní. Chlapeček nevěděl co se děje a tak rychle utíkal za maminkou. Maminka se zvedla šla ke dveřim, podala si s tou cizí paní ruku a zadívala se na kluka. Paní se představila jako sociální pracovnice. To už chlapeček nevydržel a utíkal k sobě do pokoje a zalezl pod postel s máslovými sušenkami. Za chvíli přišla maminkai s tím klukem a řekla chlapečkovi že tohle, je jeho bráška. Chlapeček říkala že není a není a není. A byl z toho všeho smutný. Ten kluk mu zabral místo v pokoji. Ten kluk mu sebral i maminku. Chlapeček nechtěl nic slyšet.
Po chvíli si však zvykl že už neuslyší jen rybí ticho a šumění vody v mušli. Kluk si začal s chlapečkem povídat a propovídali celé dny. Chlapeček se o klukovi dozvěděl všechno. Taky zjistil že nechce jen vše sebrat. Že nemá maminku ani tatínka a že byl jen s ostatními dětmi. Clapeček dlouho přemýšlel jestli má klukovi říct o jeho kaprovi a rybičkách a pak ho nakonec vzal do tesca a sledovali spolu rybičky a tiše, dlouho sledovali pěnění na hladině a dýchání.
Tak rostli, stávali se z nich bráchové. Z chlapečka se najednou začal stávat muž, který měl své jméno - Petr a kluk ten byl svalnatý až hamba a jeho jméno Alex mu nahrávalo do karet. Začal honit holky, frajer jak by vystříhl ale na Petra a jeho ryby nikdy nedal dopustit. To Petr stále podnikal své procházky po škole do obchodu a pozoroval a dlouho pozoroval. Jak dýchají. Fascinovalo ho to. Holky na něj koukaly jako na podivína a Alex se ho ,usel stále zastávat. Dlouho to ale netrvalo a Petr se rozhodl. Odstehuje se. Odstěhuje se pryč z domů najde si jiný domov, domov kde mu nebude vadit že vana je věčně plná.
Jak řekl tak udělal. Vždyť už byl taky dvacetiletý a mysle¨l že dospělý je až dost. A tak se mladý muž rozloučil s maminkou, tatínkam a objal Alexe a zmizel. První kroky zamířily do Tesca kde si koupil kapra. Se zářícíma očima - přesně takového jakého měl o těch vánocích, kdy se zamiloval do ryb. Přišel do pronájmu. Napustil vanu a hodil tam kapra. Celý první den ležel v prázdném bytě a hřála ho jen představa jak se večer svlékne a skočí ke kaprovi do vody. Jak si budou hrát. Konečně se mu vrátí. Tak za měsíc hřejivého nicnedělání, bez práce a s kaprem ve vaně napsal rodičům pohled. Daří se mi dobře s kaprem - Petr. A začal hledat práci.

Vtisku

2. září 2010 v 17:29 Poésie
podzimní schody do nebe
na konci ráje
ušlapaný dyť vedou do nebe
léto má být stále

za houkačkou a bzučícím tunelem
jiskra jak z jiného století,
vyletí
a ušlapaná
v louži z deště co spad na jaře
doufá
že léto má být dále

Mrtvé prázdniny

1. září 2010 v 7:07 Poésie
Nemůžu spát. Tělem mi projíždějí nějaký prapodivný vibrace -jako když je člově zamilovanej. Za hodinu přesně mi jede tramvaj do školy.(7:47) Umřely nám prázdniny a my všichni co se ještě nějakým způsobem vzděláváme, jdeme tuto smuteční událost oslavit. POHŘBÍT PRÁZDNINY.  Škola není můj koníček. Netěším se tam, nelíbí se mi tam - prostě tam nejsem ráda: Volbčas mám chuť nakopnout to tam levou rukou a jediný co si v hlavě maluju je, že si pořídim supr sešity který zase celý pomaluju a že napíšu zase hromadu básniček vo matice. Ignoranti, člověk to musí někdy  i schovávat. NO FUTURE - tak proč to vlastně řešit ;)






Na temné ulici - uprostřed michle
Zapadá za obzor - panel jí předčí
bez zvonice - žádný máměstí
žádnej motor
ve mně není - vlízt tam
nadlidskej úkol