Srpen 2010

Naraž si bouřku, ještě více do čela

30. srpna 2010 v 15:40 Povídání meti řádky
Jelikož se asi odmítám řadit do zástupu blogerů (jakejchkoli) většinou ignoruju hlavní stránku blog. cz a snažim se vymyslet dost dobrou výmluvu pro to že nejsem stejná. Teďkonc jsem ale vlezla na blog a viděla téma - BOUŘKA. Pod tím hned popisky typu Bojíte se?, Bouřka, Bouřka, Hřmí. Ale Jelikož toto slovo není jednoznačné, trklo mě do hlavy téměř beraními rohy.

Aby ti vráska z čela, zcela zmizela. (Hluboká vráska)

Válí se nám v předsíni na banánový krabici. Má asi tak 6 děr velkých jako vozová kola a je po Dejvovi. Bouřka v dnešní době spíš buřinka. Klobouk dost výraznýho tvaru, co se nedá sehnat na aukru. Ten co se nám válí doma, přečkal dóst času. To jak si na něm Dřep vopejkal buřty (seděje na něm, ne že by měl napíchlej klobouk na klacku a na tom pekl buřty ;)) to jak moknul a jak v něm Dejv hrál zahradníka. Tvářím se že ten klobouk vůbec nemám doma. Tak trochu jsem ho šlohla - půjčila si na dobu neurčitou. On na mně totiž vždycky v klubovně tak pěkně volal-koukal a já neodolala. Ikdyž je děravej, starej a nehodí se ho nosit ve slušné společnosti - do mý společnosti se hodí.Má kouzlo když v něm dělám na rádoby Poově plese na Letní akademii (přehlídka masek z Červený smrti) Marilina Mansona v medvídkovaný košili. Jenže teď se nehodí. Slunce nepálí, vhodné příležitosti pro nošení nejsou. Vlasy jsou hloupé délky a přílišné naražení nesvědčí barevnosti. Ten klobouk je DRSNEJ. Já už tak moc ne. Zase budu - možná se to změní za pár minut - nebo mi bude připadat navždy podivnej. (Což koneckonců je) A tak se na něj práší. Až se usadí dostatečná vrstva prachu. Až se zvednu. Mý kroky zamířej jednou v pátek - první zářijovej pátek ke klubovně. A já ten klobouk třeba vezmu s sebou. A pokud jo, bude zase rok , dva, tři ležet na potrubí a čekat. Třeba si ho vážně vezme zpátky Dejv a opraví ho po Dřepovi a teď už i po mém bratrovi. Znova. A bude ho nosit na hlavě vždycky když půjde do Unijazzu. Nebo já. Zas se rozhodnu že ten klobouk je na mně DRSNEJ akorát a začnu ho nosit ke slavnostním příležitostem. Každopádně budiž bouřkám Blaho. (A ať se dají líp koupit jelikož sehnat buřinku v ucházejícím stavu je nadlidský úkon.)

VIZ Marilin Manson - Totálně jsem nechtěla vypadat jako on, všechno na něm se mi příčí - jeho JMÉNO (po vrahovi a kabaretní zpěvačce), jeho vyoperovaný ŽEBRO (aby si ho moh sám kouřit) i jeho vykradačský STYL HUDBY.

Černej panáček

30. srpna 2010 v 7:21 Poésie
V Praze mi spaní nějak nejde vod srdce takže průměrně na den naspím asi tak 5 hodin.

Na místě votočka
před zrcadlem důlek
umouněný tváře
bez make upu
make up přec

Na gramáku Slavík
Zlatej Slavík roku 71
s černou uniformou
a zlatý knoflíky přec
neházej na toho
fešnýho kominíka
svojí na klíč klec

Ironie Image

24. srpna 2010 v 21:09 Povídání meti řádky
Holila jsem si pejzy na hlavě a nějak se zapřemejšlela do toho jak si protiřečim.

Každej den se seberu, hodim na sebe hadry a pak je ještě dvakrát změnim nebo vyměnim. Mám image co má řikat : Seru na vaše názory, je mi jedno co mám na sobě. Pozbývá to ale na smyslu když na sobě mám voblečení který řve todle do světa. Mám ráda červenou, červenou agresivní, červenou co řve REVOLTA, já jsem přitom normálně člověk co se stydí vobjednat si čaj. Oblečení nosim po babičce - to co najdu na chalupě ve skříni. Koukám na to jak vypadám. Myslim že do jistý míry je to dobře. Občas potřebuju vypadat drsně, někdy zas potřebuju něco v čem je mi fakt dobře. Vlastně všechno oblečení co nosím je podmíněno mou vlastní pohodlností. Koukám úpak na holky ve škole. Vypasovaný ouzký kalhoty a přilepený trika. Mít to na sobě asi bych zvracela. Nebyla bych to já nebyla by to moje image. Lidi to ode mně nečekaj.  Mý vlsy jsou stejnýho rázu, věnuju jim cuchánim a pohledama hodně času - tak aby řvaly děte do háje já nepotřebuju hřeben. Rozcuchaný, kusy voholený. K čemu to. Jsem narcis. Stejně jako všichni co řikaj: na nic si nehraju, do zrcadla nekoukám. Jediný co je z mý silácký pózy pravda je, že jsou mi opravdu jedno názory lidí - mysleje tím lidi na kterejch mi nezáleží.

Mezipoprázdninovej let

24. srpna 2010 v 20:49 Povídání meti řádky
Blíží se novej pro školáky školní rok. Další ročník něčeho co tě užírá, co  nenávidíš a nenechátě to ani spát. (Tak to chápe asi je pár okolosedících) Naštěstí mý léta na škole se chýlej ke konci. A za pár delších chvil GUD BÁJ střední. Zatím ještě ale tejden zbejvá. (Kurva uŽ moc nezbejvá....) Tydle prázdniny utekly rychlejc než ty minulý a ty minulý utekly rychlejc než předminulý a předminulý zaserychlejc...... Život začíná běžet. Pásy, pásy, pásy. Říkaj ti že už jseš dospělá a pak že máš přijít v deset. A nepij a dokud žiješ s náma radši moc nežij.Nelze nikomu nic vyčítat. Život startuje bez nás.
O prázdninách jsem se dostala na pár zajímavejch míst. Možná že spíš na jedno ale i tak. Místo který vyzařovalo energií. Představte si přestěhovanou dobrou trafiku na statek, s těma samejma kluama co vypadaj jak Ježíš a maj plnovousy. A proužkovaný trika. Majitel který hospodu i celou bývalou restauraci vlastní má na nose posazený lennonky a kreslí perokresby. Na čaj. Z vody na čaj a napapat. Zahrát šachy ubalit cigaretu, nalodit se na hadrovej skládací kajak - totálně zpitej pivem a pak usnout na gauči. Místní kolorit. Skupina lidí co si nevaděj, člověk pak cejtí tu atmosféru. Tohle místo mě nadchjlo i svou velmi squatterskou vizáží. DIY. Co si neuděláš, nemáš. Vrchol mýho snažení. Voda pak skončila, návštěva kavárny taky a čekala cesta horama nehorama.
Slovensko čítá v letních měsících mnoho česých skautů. (Ne skautka nejsem) A já s otcem kterej zapaluje dřevo který leží hodinu v dešti a bratrem co si hraje na mimino a tátovo kámošem kterej je přišláplej pantoflí a pankáčem co poslouchá Šakalí léta a Chucka Berryho a s jeho bráchou co furt simuluje a když ne tak zpívá Pražskej Výběr, šla do těchhle kopců bez pláštěnky na batoh. Moklo, moklo můj cestovní deník, specielně pro tyto kopce určený se hřál v obalu na mapy mezitím co spacáček mi sál vodu - měl chudáček asi žízeň. Cílem cesty byla jistá vojenská technika (která mě mimochodem nejenom nezajímá ale taky trochu dráždí) a proto mi přišli zajímavější první tři dny kdy se dalo kreslit a krajina skýtala malebné pohledy.
Se Slovenskem ve štěstí na shledanou a milými bratry nalívajícími zlatou švestku každému na potkání též. Návraty jsou to nejpěknější a tak se člověk zase dostal tam, kam se nejradši vrací (PFUJ PRAHU nemyslim) na chalupu, na válení v trávě s trávou v hubě. (Vzhledem k tomu že rodiče by asi netolerovali užívání ilegálních látek před jejich zraky, myslím tím zde stéblo trávy)
Pohoda. Nic nedělat. Nejradši nemyslet. Kreslit, Psát. Stihla jsem založit deník a dokreslit sešit s tvrdejma deskama. Konečně. A teď píšu. Myšlenky, ilegální pochody v mý hlavě. Pozoruju, na ulici, v tramvaji. V obchodě. Děcka a babičky. Běh světa je zajmavější než sebevětší americkej trhák, jen se člověk musí zakoukat a umět třídit.
A buduju. Ráda buduju. Pokoj buduju, chalupu buduju, je skvělý vidět posuny. Jenže až začne září posuny zmizej. Duše vodejde. Storno. Anuluje. A poletim do KOPRU.