Květen 2010

17:00 do večerky

30. května 2010 v 17:07 Povídání meti řádky
Šla jsem vrátit lahve. Tak, jak to občas dělávám když už je jich doma moc. A ty peníze, co utržím mi připadají velké. V tu chvíli na tom místě je to kupa peněz když pak ale přepočítám, je obrovskejch 39kč za 6,5 litru piva po minimálně 12kč (Bráník). Tak jo možná to nejsou obrovský peníze, ale jo, úpro mně jsou je to jedna pigmentováakrylátová barvička a ještrě mi dvě kč zbydou.
Cesta do asijské večerky vede přesně a jen ulicí kde bydlím zhruba 200metrů dole když vycházím z baráku. Pan majitel a zároveň změnil účes resp. spíše zkrátil vlasy ikdyž pod kšiltovkou, co má stále na hlavě to je jedno. Zběžně aby to nebylo hloupé, prostě jen sebrat peníze, si kupuji nejlevnější sušenku v celém obchodě á 5kč, Dellisu kokosovou. Vycházím a vlastně zase tou samou cestou. Zkoumám okolí, podrobně si prohlížím to, co za běžného provozu, když všeude jezdí auta a lidí je tu jak na václaváku, nemůžu. Sednu si na parapet u okna Elektrodesignu, tam de stává ve všední den pan Security co každého zdraví. A pozoruji. Je tu prázdno a mně fascinuje ta plocha a jednolitost domů naproti. Ty by vytvořily dokonalý tapetový vzor. Okno vedle okna a parapet vedle parapetu, vobčas někde dveře a hotovo. Pa se koukám kdo prochází a napadá mě spousta věcí, jako to udělat tabulku na lidi s různě dlouhejma vlasama a počítat je. Pak to převést na procenta. Myslím že dneska vedou holohlaví. Jeden se ke mně kymácí, myslím že asi požil. Jo požil. Ale aspoň je sympatickej. Má Khaki košilobundu a tričku s nějakym takovym tim revolucionářskym motivem. Když je ode mně asi tak 50metrů, už vim že se u mně zastaví. Váhám a přemejšlim jestli mám přejít na druhou stranu, když ono by to vypadalo že před ním zdrhám. Tak čekám a samozřejmě se nemejlim. Když mě míjí, nadzvedne si brejle a povídá : ,, Vy jste nějaká znuděná " a já odpovim že né, že to je dobrý a tak on zas skllopí ty sluneční brejle a pokračuje ve vratkém posunu. To už je všude na obzoru místní mládež a já se radši dekuju jelikož pokud nebudou jen blbě čumět, budou mít kecy. Přecházím a ještě několik sekund setrvávám ve vchodu do baráku čelem ven. Prohlížím si detajly protějšího domu a říkám si že by z toho bylkónu z kterýho roste stromeček cca 2 m vysokej mohla růst třeba lípa jelikož by to bylo takový celý honosný, ale pak když si uvědomim technickou stránku věci, dojde mi že by to nešlo jelikož by balkón upad a top by pak ležel před vjezdem do dvora a lidi by tam nemohli už zakázaně parkovat. Balim to dneska už konec jenom pár nápadů a trocha inspirace, z protilehlého domu. Zabuchuju.

ochočená

27. května 2010 v 23:42 Tužkou-Perkem-Barvami
Obraz volej číslo 1, obraz kterej mě teďkonc uspokojuje, jak barvama, ideou i nábojem. Je výstižnej a to za něj může jedna blbá moucha co mi seděla kde chtěla.
ochočená

Průřez jarem se zasekáv á o tuhé léto

16. května 2010 v 22:36 Povídání meti řádky
Jaro nám pomalu začalo v léto přecházet a s létem začlo být plodné období. Kdy bujaré fantazii meze se nekladou. Kdy nápady hýří každý kdo jen trochu chce. A tak i mně tyto múzy líbají dnem i nocí, v tramvaji i na ulici, na vodě i pod vodou, se sakem i naboso. Frustrují mě volební plakáty a už se nedivím kam mizí miliardy. Moje měsíčnice (odozeno od pětiletky - pětiletýho plánu) se tedy dá shrnout do dvou bodů.
1. Ty krásná tramvajová držátka, mají skvělý formát na reklamu. A tak, pojďme zavést místo přehlídky volebních lídrů, zavésti cestující do trochu kulturnějšího prostředí, do světa poezie. Takže teď si krájim řezadlem kartičky onoho formátu a píši úryvky básnické.
2. Plakáty z edice sebeklamy. Ještě sice nejsou hotovy, ovšem tapetovací lepidlo již čeká.

Toť prozatím z produkce DiPrimalexu vše. Pokud půjde vše podle plánu, s básněmi se setkají všichni již od zítřka a s plakáty tak do týdne.

Výprodej víry

7. května 2010 v 0:01 Povídání meti řádky
Už takhle se v tom neorijentuji. Tisíce lidí dělá tisíc věcí pro tisíc účelů. Chcem se líbit. Tenhle poznatek jsem vyvodila z několikahodinového opakovaného přemýšlení. A my to máme prostě zakódovaný - chcem se líbit.
Ovšem to není t co má navodit nadpis. V dnešní době by se mohlo zdát že probíhá úpadek víry. Možná je to proto, že sposta lidí se přesunula do míst neprobádaných do míst osobních filozofií a věr. Nebo taky možná, některá náboženství jsou prostě in a jiná ne. Tohle je dost divný, ovšem zažíváme úpadek, máme pocit že to kde žijeme je nejdokonalejší od začátku lidstva. Ta doba. Jsou místa která se svými filozofiemi nehýbou už od začátku, jsou místa kde veškeré myšlení prošlo změnou, absolutní. Je jasné že víra, sama o sobě nás provází odjakživa. Jenže kde je hranice odjakživa? Vzhledem k tomu že nic nejde znázornit ostrou závorkou intervalu, lze jen pochybovat, doufat.
Jsou místa kde se takzvaná náboženství drží stále stejně, npříklad ortodoxní islám stále neupouští od svých tvrdých pravidel. Judaismu se také nezměnil, mluvímeli o ortodoxní formě. To náboženství které prochází však neustále úpravami by mohlo být třeba křesťanství. Vlastně původní hodnoty odcházejí na úkor lidu. Co se týká Evropské kultury. Může se říci že Evropa je jedním z nejateističtějších kontinentů. Můžeme však ale něco takového tvrdit? Jelikož nejde najít hranice, žádné nejsou, každý v něco věří. Co je pak náboženství? Něco nadpřirozeného? Něco co doopravdy nemůžeme vidět ani slyšet ale víme že to je? Jak tomu pak můžeme věřit? Kde je začátek a kde konec? Náboženství jako slovo by mohlo napovídat že se jedná o Boha. Ale co by pak byl například buddhismus? Můžeme si pokládat nekonečně mnoho otázek na které nikdy nenalezneme odpovědi. Ale stejně si je pokládáme.
Když jsem ale napsala nadpis, napadlo mě něco úplně jiného a sice, jak tady u nás v evropě berou víru někteří lidé. Poslední dobou se totiž můžeme stále více setkat s Rastafari. Rastafari jako styl života. Rasta barvy jako IN. Rasta letí. Hulení, travička, ganjička a do toho pár panáků absinthu. To není Rastafari. Postrádá to onoho ducha. Bereme na sebe pózu jako zimní kabát. Voblečem si skejtový boty do nich dáme rasta tkaničky, koupíme rasta batoh dakine a na hlavu narazíme raska kšiltovku new yorker. Vylučue se to. Původní náboženství černých otroků, se jistojistě nestotožňuje s americkou kulturou McDonaldů. A alkohol ten nebyl prakticky povolen. A to hlavní, tráva, se kouřila jenom v určité době, na určitém místě, s určitým odůvodněním. Byl to rituál, pro někoho to stále je rituál otázkou je pokud je to styl života a víry a odkud už je to jen plastová bublina která praskne jakmile se přiblíží špendlík.
Podobně jako rastafari, by dnes mohl být vnímán buddhismus. Směr který narozdíl od křesťanských náboženství a náboženství se odvíjejících či mu předcházejících, uznává ženy. Smět který nemá Theo, náboženství neteistické. To sece už není tak przdná bublina, lidé kteří se snaží vyvolat buddhismus boom většinou mají něco kolem sebe. Tajemno. Opět se tu naskýtá nakolik to dělá lidi zajímavými nakolik to dělají jen kvůli tomu tajemnu terým se záhy ověnčí a nakolik opravdu věří. Naštěstí Buddhismus není tak prodejný. Žádné typické trojkombinace barev ani placatý kšilty, už to je vhodnější.
Když se to tak ale vezme, co mají tyhle víry navíc? Jsou zajímavé pro veřejnost, nekonvexní, známé ale přitom ne tak prozkoumané. Proč třeba neprodáme Islám? Pravidla jsou příliš přísná? Chce toho po nás moc? Míjí naši mentalitu? Šel by takhle uršit ceník. Za které náboženství se kolik platí. Kolik by se zaplatilo. A pak hurá prodej. Zajímala by mě tržba takového fiktivního obchodu. Šlo by jen o peníze nebo klasické hodnoty a vlastní úsudek. Člověk má na vybranou, být buď za sebe nebo za dav. Vybrat si sice může ale někomu ta volba dána prostě není dána.