Duben 2010

Iluse

25. dubna 2010 v 21:32 Poésie
Zkouška psaní textu k písničce. Text nebyl pochopen. Písnička brečí v šuplíku.

Pohrávám si s poezií
všedního života
proplouvám svou melodií
a cizí mi nic neříká
odkud kam je to jak moje
odkud kam se stopa smyje
filozofie
melancholie
to nic není
překvapení

R://Festivalové klání úžasu
dokonalosti
a ctností
vrazím kolík do nosu
konec pachu zlosti

Hlavou smýkám po písmenkách
pro ránu do voka
prokoušu se skrze rukáv
svetru co mě poštípá
zvenčí do mně všechno kope
zvenčí do mně něco hustí
nepřemostí
chybí mostí
to nic není
překvapení

R://

setrvačnost všech těch činů
co tě házej do hlavy
doufáš že tě někdo zbaví
ale přitom nedoufáš
bez myšlenek nejseš doma
bez myslenek nejsi ty
bez filozofie
bez naděje
to nic není
bez překvapení

R://

Ve vlaku

25. dubna 2010 v 21:02 Poésie
Chtěla jsem původně napsat něco zamyšleníhodnýho. Nicméně jsem si uvědomila že o tom toho nevím dost a tak posouvám zamyšleníhodný věci na neurčito.
Teď teda tohle - jenom jsem se nsažila něco spontáně zrýmovat hmmm inspirace čerpána z působení v turisťáku he....

Při cestě vlakem z podskalí
dětičky po mně skákají
nezoufám,nevidím, neslyším
doufám že něco ucítím

To byla ale náhoda
toaleta se nám nějak rozbila
přestal jim fungovat knoflíček
na wc zůstal nám toníček

Rozběhnu se a vyvádím
do šílenství průvodčího přivádím
dětičky smějí se a čůrají
že není tonda jim vůbec nevadí

mačkám tak opakovaně čudlíček
v domění že na záchodě je toníček
když ale kouknu se na záda
tonda je na nich a nadává

najednou chápu proč neslyším
najednou chápu proč nevidím
tonda mi zasedl zádíčka
v každém očičku ručička

v uchu pak taky jak by smet
s dětičkama neni žádnej med
a tak už radši ve zlosti
vzdávám se zodpovědnosti

a jak to bylo s tim lknoflíčkem
když to nebylo našim toníčkem
nějaká paní se zamknula
a k toaletě příliš přimknula.





A nad domovem padá stín

14. dubna 2010 v 21:57 Povídání meti řádky
Bydlím tady a teď. Na míst které jsem si nevybrala. Na místě které mi bylo určeno. Na místě kde 90% domů, které jsou typické pro neo-styly začátku 20. století, okupují herny nebo vietnamské minipotraviny a večerky. Zaujímám několik úhlů pohledu a tak musím uznat že se mo občas hodí obchod po jedenáté večerní. Pracovití. Když to ale vezmu obráceně, potřebovala bych obchod nebyl-li by? Herny ty jsou ještě zbytečnější, ale ve chvíli kdy se tady uprostřed náměstí, objeví stánek s peticí proti hernám. Nikdo se ani nezataví. Proč by měl. Ono je mu to vlastně jedno. Nadávat to přece není čin, nic to nestojí. Když se ale kouknu na sebe. Podobnost je tak na 98 % mně je taky šumafuk kolik je tu heren. I když nadávám. Je to jen fraška. Další téma k hovoru. Protože dyž tu nebude herna, přibyde zastavárna a když ne ta tak kasíno a nebo další večerka. A co? Divný podniky nezmizej. Lidi taky ne. Dokud budou domy honosné domy, okupovat herny a bary a ty herny a bary a zastavárny zase podivná individa. A pokud trávníček 5x5 metrů uprostřed bude poset psími výkaly. Nemá cenu. Není kde začít. Protože tohle není upletený a neexistuje žádný konec nebo začátek za který by se dalo prostě jenom zatáhnout. Neexistuje správné řešení. Existují jen slova a činy. A dokud se to nesloučí. Slova budou prázdná a majestátní domy začnou chátrat pod tlakem ruchu.