Únor 2010

---/S/---

6. února 2010 v 10:55 Povídání meti řádky
Ruce visí z postele ven. Místo tajícího sněhu je padající sníh a k tomu ještě je sobota. Víendy jsou po všedních dnech jako tupé údery do hlavy. Jako golfovou holí bez energie. Nečinnost sžírá celou rodinu. Pokusy o černého Petra nikam nevedou a snad ani mé dopisy nikomu. Knihovna ale pořád čeká na stejném místě tudíž má oáza pohody nemizí. Jen každým dnem stárne. Víc a víc. A extrovertní chování zajíždí do hlubin. Sociologové mi cpou obecné žvásty polemizující nad věcí která nemá řešení tudíž naprosto zbytečnou a dělníci stavěj baráky pro víc a víc pražanů. Doufám že se jednou budu moct odstěhovat, napsat knihu, namalovat sérii obrazů a vyfotit tuny fotek. A k tomu si seženu choppera a spacák a dycky prostě jenom zmizim. Ale teďka je jenom sobota a zejtra je neděle, a ani ta knmihovna nebude otevřená. A pak bude zase všední týden a škola a přemejšlení nad b udoucností a pak zas víkend. A pak jednoho dne, budu plnoletá. A koupim si motorku a nikam neodjedu protože nebudu mít na benzín...

Z tramvaje

1. února 2010 v 22:06 Povídání meti řádky
Vdoufám

Mé oči lítají po tramvaji. Tisíce stejnejch tvorů, obměňujících pouze svou pointu. Koukám naprosto odtažitě a nepřetržitě, vzbuzují pozornosta stejně tak já, svým pohledů. Dvě holky jedna z nich na pohled jiná na druhej stejná. Kácí se smíchy v tramvaji. Na pár zastávek přistupují pofidérní osoby zřejmě ženského pohlaví a smějí se pánovi který málem nestíhá vystoupit. Samy mu ale drží dveře. Obhroublým hlasem na sebe hrkají spíš než slova zvuky.
Mezitím dvě smějící se holky jedna ve žlutejch kalhotech pokračují v hovoru. Jako ve snu kdyby strašily se houpou do rytmu smíchu. Kola tramvaje skřípou a holky různě padaj. Polopřeplněná tramvaj je značně vydýchána, kluk vedle se radši otočil oknu a se sluchátky se tváří nepřítomně. Elektro zní. Několik postarších lidí si prohlíží mladší exempláře rasy a doufá v jejich brzký výstup.
Můj pohled už je odkryt a holky se neustále otáčej. Nepřítomna duchem. Několik stanic a tramvaj se stále stejně pomalu kymácí. Železný kolos brzdí a můj pohled přerušuje až zastávka výstupu. Poslední pohled a rychlé vtrhnutí do reality, zboření několika lidí a výskok z tramvaje. Dítě vždycky vyskočí. Náměstí je pro změnu tiché, a jeho atmosféru ničí jenom silnější matka dvou dětí. Dvě děti a dva očárky ikdyž to větší dítě na kočárek nevypadá. Matka nevzrušeně kouří dál.

Domov

1. února 2010 v 18:26 Povídání meti řádky
Je odpoledne, trochu pozdní ale slunce žhne. Tak zimně, ostře, jarně. Prozařuje totálně všechny ulice. I ty nejtemnější, konečně, po nekolika měsících temna. Neudržovaný baráky získávají na kráse a pochcaný tunely o něco míň páchnou. Na dvorcích ve vnitrobloku každej den tou samou dobou. Stojí chlap v uniformě úklidový služby a o barák rozmlacuje dřevěné desky. Na malinkatý kousíčky. Na padrť. Snad na topení ale kdo ví. U toho samýho baráku, ted tak pěkně zalitýho sluncem, svítí furt světlo. Takovýto jako na stavbách a svítí. Svítí furt. Účet za elektriku musí bejt příšernej. Halasy velkoměsta dolejhaj i tady, v chodbě, nově namalovaný ale stejně stále chladný. Dům ze začátku 20. století, takovej klasickej pražskej činžák. S něolika úmrtíma na kontě. Jednou sebevraždou. Nuselský příběhy domů. Smutné město smutnejch lidí. Míchající střední a nižší střední třídu. Centrum mimo centrum. Lidé kteří si nemohou dovolit centrum ale ani vesnici. Tající sníh nám připomínají prakna opřená o baráky. Zase dodávají šťávu. Místu které je tak suché a monotonní místo kde ráno všichni vstanou ujdou deset metrů na zastávku tramvaje rozjedou se do práce a večer se stejným způsobem vrátí. A to s řevem sociálně slabších dětí a sfetovaných romů. Parky se přelévají nevycválanou mládeží a pod heroinovým kouřem nám nusle ukazují tvář. Dům zdobený květinovými motivy a dům zašpiněný ruchem. Ruchem století.