Leden 2010

Mobil

28. ledna 2010 v 22:47 Povídání meti řádky
Odvíjí se od osudu, hru nezměníš.

Nezvoní a nevibruje.
Došla mu baterka. Tak před čtrnácti dny. Jak by ne. Žádnej mobil nevydrží nabit tak dlouho. Otázkou je, jak ho najít. Vrchní šuplíky bez výsledku. Spodní taktéž. Neklidná ruka už konečně doufá v odhalení. Nikde nic.
Nezvoní a nevibruje.
Jak ho najít? Koukám do každé kytary ozvučnou dírou. Prohlížím strop a koukám pod parkety. Všude jenom haldy prachu. Prach, který se x týdnů neluxoval. Prach který patří ke koloritu. Nezvoní a nevibruje. Moje trpělivost velmi rychle dochází. Ukaž se už sakra. Jednou za půl roku ho potřebuji a on se zahrabe bůh ví kam. Inteligence káže, neber boží jméno nadarmo. Mobil se ztratil a basta fidli. Tohle má duše ovšem nepřijme. Potřebuji ho, a bez něj nejdu spát.
Nezvoní a nevibruje.
Pokoj už je zpřevracen rubem, lícem, rubem, lícem, rubem, lícem. Marná snaha. Nepodaří se mi ho najít. Únava mne zmáhá a nohy těžknou. Brzy bude nový den. Maikl Jackson se znovu nenarodí Elvis znova neumře. A tak v podvečerním šeru, obklopena rubem nebo lícem pokoje si vážu mašli. Teď, říkám si, konečně je k něčemu turisťák, aspoň smrt může být hezky zabalená. Zvedám se, lampa se houpe, židle padá.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr mobil vypadne ze stínítka.

Totally fuc*ed up

28. ledna 2010 v 22:33 Povídání meti řádky
Poslední dobou nic moc inteligentního neplodím... Vlastně je to všechno o tom samým... Život se točí jak kolotoč.

Doufám že život nemá smysl, abych nemusela litovat. Nebo možná ne, fakt nemá smysl. Každýmu lžu na počkání, přikrášluju, nebo minimálně říkám věci napůl. Kdo ne? Nikdy o nás nikdo nebude nic vědět. Jsme lidi. Zatím nemáme v hlavě mikročipy, a zatím neumíme lítat. A tak co bude v naší hlavě, bude jenom v tý naší. S každým laděním kytary doufám že s novým tónem se něco změní. Každým tahem tužkou. V každým soustu hledám zamyšleníhodný objekt. S prasknutím však zase brzy zjistím, že je vše při starém a zase můžu jenom kecat, kecat, kecat a budovat si image. Minimálně částečně, každýmu záleží na mínění ostatních. Někomu víc, některýmu míň, dycky částečně jo. Zase to lidství. Omezený a do sebezahleděný. Co je věk a co jsou jména? Přízvyska nic neříkající. Umdlívající v prázdnotě těla. Přišpendlený k člověku jako závaží a něco co nevodpářeš. A zasten strach, strach z neúspěchu. A začíná to v dětství, bubáci vylejzaj spod postele, potom z bankovních účtů, spolužáků, tramvají, stromů v parku, pankáčů na koncertě. Strach. Motivující, měnící nás. Příčina psychického či fyzického rozkladu jedince. Vyšší moc dohání k šílenství. Kdyby šílenství mělo smysl....

Skorem slova

27. ledna 2010 v 21:02 Povídání meti řádky
Když je.... nezáleží jestli v to věříš, nebo ne.
(Franz Kafka)

13 pod nulou, ledové škraloupy všude kolem, běsnícíc sluneční záře doufající v jaro. Tak jako já.
Jenže to podělaný počasí kašle na svý lidi. Jenom pošle běžící záři jarního slunce. Záři která se tváří kdovíjak nehřeje. A je ledová. 13 pod nulou.

A nebo, tě zaliju benzínem a konečně pomocí sirky vzplaneš.
Týdny a měsíce bych mohla čekat, když však nemusím?
A nebo trochu vodky či absintu na zapití, jen pozvedne tvůj žár.
A tak budem planout, spolu, s flaškou v ruce než nás vášeň sežehne.

Člověk jednou dojde někam, kde se stýkají dvě čáry. Jedna tě volá do světa dospělých, světa zodpovědnosti a ta druhá vede k smrti. Prostě jenom smrti. Bez zodpovědnosti, bez mravních zásad, bez pouček. K smrti. Voilá, která čára se ti zalíbí člověče.
Ta kde po tobě každý něco chce? Ta kde půjdeš furt rovně, nezahneš a nemusíš nic zdolat? Unudíš se člověče. Jsi z málo tvárné hmoty. Proč vůbec o první přemýšlet? Nikdy by jsi se tato nemohl zformovat. A tak radši navždy dítě.

Podřepneš a podíváš se na kaluž. Místo aby jsi ji obešel, nebo jako děcko do ní hupsnul. Radši se sehneš a zkoumáš, jako realista. Olejové skvrny zase vytváří krásná barevná kola. Od toho dítěte se nic nezměnilo. Olejová kola v kalužích zůstala tak proč by ne? Popojdeš o kousek a s rozběhem skočíš do kaluže. Ukazují si. Ale to přeci nevadí. Však i oni by si rádi skočili. Jen se bojí.



Stoptime

25. ledna 2010 v 20:40 Povídání meti řádky

Iluze dneška určená parohy lesního medvěda

Sním že změním svět, potají doufám v pohlcení podsvětím. Zítra zase vyjde slunce. Večer zajde a ja budu koukat na bílý půlměsíc. Samotný ve tmě. Kamarád na nočních poutích světem. A´t jdu kam jdou vždy po boku.

Utápím se v lógru z kávovaru ale nikdo mi nehází záchrannej kruh, jenom další skáčou, za mnou, jakoby je myšlenka hodit kruh nenapadla
a to ani tady. Visí hned vedle. šáhnout a hodit. Spousta postaviček rokenrolového vzezření spíšeného s trochou bítnicého podzemnctví.
Poetismus se konečně hodí, vždyť lógr je ho plný. Pak ještě pár percent alkoholu, ten je taky literárně naplněn. K inspiraci stačí jen natáhnout ruku.
A to, aby někdo konečně hodil ten kruh. V lógru se papíry rozmočí.

Cokoliv vytknu je vytknuto, non répété. Jednou stačí, zamračit se a popojít o kousek dál.

A pak ještě o kousek, répété, jedna velká smyčka točící se jako deska na plyši gramofónu. Jako kafkovy povídky, strašidlo co nejde vychovat.
Nezáleží jestli ve strašidla věříš nebo ne když JE. Spiklenecky na tebe koukne a ví všechno. Kdo jsi. Položíš si tu otázku, odpovíš? Ono prostě je,
není třeba se ptát KDo? Co? Je. Jednoduchá odpověď. Teoretické pravdy o prapočátku, původu. Domněnky stavějící na domněnkách. Iluze lidství z kostí.
Velryby říše a páni tvorstva, ti co řeší. Ti co staví z ničeho. Jenom člověk zvíře přespříliš tvořivé.


Provaz

16. ledna 2010 v 21:56 Povídání meti řádky
Všechno je jak je. Mezi řádky nic není, v řádcích taky ne. Předsudky existujou, ne že ne. Rasismus taky. Fungujeme na monočlány AA., Děláme všechno jak to chtějí. Můžete říkat co chcete, nikdy nebude všechno OK. Síla přírody si protiřečí a celé lidstvo uvízne v bažine stereotypu a monotónu. Miliardy a miliardy se jednou vylijí.

Zachraňme co.

15. ledna 2010 v 20:06 Prozaické pokusy
Věnováno dnešní hodině biologie, kdy jsem nedávala celou dobu pozor a proto psala za trest test.

Když jsem ji poprvé uviděla, bylo pondělí, na pláži. Ležela tam, všechny nožky zkřížené a pomalu sesychala. Uviděla jsem ji a hned mi jí bylo líto. Chudák medúza, posteskla jsem si a koukla do dálky. Co nevidím, na pláži se válí další a další medúzy, hromadný odliv. Smrt několika tun slizu. Devadesátidevíti procent vody a procenta slizovité svaloviny. Oči se mi začaly zalévat slzami, má láska ke všemu živéme se začala projevovat.
V tranzu jsem tak stála několk minut. Hřbitov. Připadalo mi to vše, jako hřbitov. Teď tam ještě přibyli hrobníci. Místní kluci, asi kolem jedenácti jim bylo, a libovali si v tom, jak jednotlivé medúzy párali. Blivno. Pokaždé udělali to samé, vzali naplavený klacek, pomalu jí rozpárali to co by se dalo nazvat břichem a vytvožili tak jakýsi talíř s rozšmelcovanými vnitřnostmi a vodou. To už můj žaludek nevydržel a já musela odběhnout do keříků, na improvizovanou toaletu.
Když jsem se vrátila, kluci pokračovali v dílu. Když se přiblížili až ke mně a k mé chráněnce, kterou jsem spatřila jako první, už se chystali na další polívčičku. Místo toho se ale dočkali dvou pěkných pohlavků. Až jsem se sebe lekla. Ale co, alespoň jednu jsem zachránila. Pomalu jsem se sklonila, skoro se jí dotkla, dyž tu jsem si něco uvědomila. Se srdcem v krku. Medůzy žahají. Proto kluci a klacky. Konečn je k něčemu škola. Škoda že tohle není ta 40i-metrová medúza. Uchopila jsem proto dva klacky a odešla do moře. Spíš k moři, nebo kus mělčinou. Hodila medůzu a zamávala jí. Koukala jsem na ní ještě chvíli a přemýšlela, jestli je mi vděčná. Podle vědců ne. Zvířata nemají sociální vazby. Nechápou a neumí. Tím spíš medúzy. Ale copak my můžeme zvířeti vlézt do hlavy? Nevím nevím.
Večer jsem si onečně sedla do křesla. Zase mám na svědomí záchranu života. Asi tak pátého za poslední měsíc. První byl šnek, pak kočka, slimák, ještěrka a teď tady máme medúzu.
Koukám na internet a snažím se vyhledat, co přesně, jsem zachráníla. Á tohle vypadá podobně, Čtyřhranka! Když rozkliknu odkaz, první co na mě vybafne : ,,Její žahnutí je smrtelné". Hrkne ve mně. V kom by ne. Zachránila jsem něco co mě může , třeba zítra zabít, v Chorvatsku mám být ještě 10 dní.

Ptáčku

13. ledna 2010 v 21:49 Poésie
Leť jako pták
jen tak odnikud nikam
prohlídni si svět
pěkně zblízka
ve tmě ti zavíraj okenice
ještě bys jim něco šloh
berou tě jako straku
ale nejsi
jen ti tak zastřihli křídla
abys jim ve tmě neuletěl

Let27

13. ledna 2010 v 21:42 Povídání meti řádky
Krátký a zajímavý život. Magických sedmadvacet. Dožít se toho věku a pak klidně umřít. Dosáhnout ale něčeho, ještě před touto smrtelnou hranicí. Janis Joplin, Jimi Hendrix a Jim Morrisson, hudebníci s duší která tady létá dodnes. Sedne si třeba na tvojí kytaru a kouká na tebe z výšky. I jim ale duše odletěla spolu s šeky na miliony. Iluze geniálního žití zazdívá přítomnost a realita. Už nikdy si nesedneš s kytarou na ulici, v rukávu nebudou dva akordy a ty si nevyděláš ani na pivo. Zvoní ti hrana, nemáš co zapálit, co pít, co jíst. Jenom ty dva akordy. Zuřivě mlátíš do kytary a Jimi nad tebou vzdychá. Je ti sice teprve sedmnáct, ale kde byli oni? Janis v Grateful dead, Jimi u B.B. Kinga, Jim Morrisson se bez autority flákal. Ty tady sedíš na ulici a už vidíš jak si protebe jdou, rodiče co tě neradi viděj na ulici a strážníci v žlutejch vestách.
Nepovolené žebrání, proti zákonům. Chceš prachy? Makej. Hudba tě nezachrání, odkazy taky ne. Proč by taky měli? Jsou to iluze, tak seber kytaru, seber sebe, nech duši lítat. Nech jí uletět, třeba jí bude líp bez tebe. Užij si život, nebo aspoň moment. Teď.

Hlášení

12. ledna 2010 v 22:10 Povídání meti řádky
Zatmělo se mi před očima. Dneska ne, říkám si. Stojím před, školou rovná střecha se rozvlní a najednou slyším znovu hlášení: ,, nezdržujte těsně vedle školy, sníh povoluje a mohlo by vám hrozit zranění". Švarcová. Ve chvíli kdy doznělo. Plochá střecha se přeměnila ve střechu dítětem naktresleného domečku a nabyla na barevnosti. Konečně hlášení nepozbývá smyslu.
A jak tam stojím, koukám na střechu. Padá, ale co to ne sníh tonení a o mou hlavu se tříští rudé smaragdy a hned jak se mě dotknou stane se z nich tekutina. stékajé po mně a naspod krystalizují. Tuším že ze mně bude krápník. Asi tak jako když přimrznete. Vlastně nevím, jestli jsem jenom nepřimrzla. Gumové podrážky snadno přilnou. Snad, pokud je sníh rudý.
Ale ano najednou se všechno propadá a už není nic, jenom barevný domeček s hnědým flekem místo dveří a louka, rudá, poseta červenými máky. Všechno vidím jako z rychlíku a přitom na sebe koukám, vidím se na poli, strašák do zelí. Králíci a zajíci nepapejte vlčí mák, sděluji jim. Ale neznám zvíře které by jej jedlo. Nojó králíci pozor ať na vás nespadne sníh.
Začíná zase sněžit. Pfuj vlhký mokrý sníh a promrzlé nohy mě budí ze zasnění. Škoda že střecha je plochá a škoda že vlčí máky nerostou v zimě. Třeba by pak na mě mohl spadnout mák, to by tu ale musela být ta červená střecha, z obrázku sestřičky. Prdlajs. Nic nebude.

Od Surrealismu po Woodstock

11. ledna 2010 v 17:29 Pojednání
Kurtura, subkultury a hnutí od začátku 20. století až po rok 69, byly jistě zajímavé.Mnoho knih bylo napsáno a mnoho filmů natočeno. Ale nežažiješ, nerozumíš. Všechno si odporuje a přitom do sebe prakticky zapadá a opět se potvrdilo že jsme všichni spojeni se všemi.
Prvním objevným směrem inspirovaným psychotropními látkami (vynechám-li šamany používající tyto látky odůvodněně již po staletí) byl surrealismus. Už tady začly být drogové excesy pravidelnou hříčkou s tělem. Původní záměr surrealismus, vycházející z dadaismu měl sice sabotovat násilí, ponořením se sama do sebe (viz Breton: surrealismus je směr čisté automatizace mysli), nemělo jít o začátek drogové kultury. Ovšem surrealisti svou automatizaci ještě obohacovali a tak jejich obrazy doteď působí neuvěřitělně. Zvláště pak zaměříme-li se na Dallího, jednoho z těch slavnějších. Mohl by to namalovat člověk který je psychicky v pořádku. Snad, ale byla by to ironie. Tohle není ironie. To je Dallí. Blázen od přírody a dvojnásobný blázen s drogou. Dnes jeden z nejuznávanějších a první článek v řetězu spojitostí. Vlastně mě k tomu dovedla rozepře spolužáků, on miluje Warhola, ona Dallího a Galu. Kdo je lepší? A každý z nich odsuzuje toho druhého umělce. Kdo by ale řekl, že byli zpřízněni? No a vidíte, byli, warhol točil filmy, dallí byl magor který tak i vypadal. Geniální herec undergroundu a už jsme v tom. Dostáváme se na průčelí pop- artu. Dalí, surrealista, se účastnil pop-artové scény. Buf a rozepře by se měla rozpadnout.
Dalším bodem je Warholův banán. Warhol měl spoustu známých věcí, banán k nim patří a kdo by řekl, že to je přebal desky The Velvet underground. Asi každý kdo trochu zná vlnu 60.let.
V tu samou dobu co Dallí maloval své expresivní obrazy, v San Francisku se objevovaly první bohémské sklony v skupině Beatníků. Ti se stahovali z New Yorku, hledaje v San Franciscu klid, usidlovali se ve čtvrti North Beach. Za zvuku trubek, saxofonů a jiných nástrojů, v rytmu jazzu a za vlivu různých chemických směsí, amfetaminů a marihuanových extraktů psali. A psali. Mezi ony nejslavnější lze ředit Jacka Kerouaca, Timothyho Learyho, Allana Ginsberga a mnohé další. Jejich knihy provokovaly, stejně jako Dalího obrazy. Nekompromisně popisovali život zavrhlíků, odpadlíků společnosti. Dílem protestovali proti společnosti. Tohle trvalo asi do začátku 60. let. Zvrat nastat musel a městem začli hýbat mladí.
V High- Ashbury, byly vystavěny honosné domy. V 60. letech se však místní smetánka začla z těchto obrovských domů stěhovat a High Ashbury se stalo rájem, studentů a vůbec mladých. I Bítníci kteří se do té doby neufetovali, nebo nepřestali. V High Ashbury se tak začla tvořit nová kultura. Vlna 60. let. Z Bítníků se stali Veselí Žertéři jezdící napříč ulicemi pomalovaným autobusem. Co se dělo uvnitř všichni věděli. Všechno. Neexistovala pravidla.
Od roku 65 se postupně začly objevovat první náznaky Hippies, první rockové kapely a spousta LSD. Chtěls jointa? Popros kohokoli na Haigh-Ashbury a on si s tebou zahulí. Do honosných domů se postupně stěhovaly celé skupiny i ty legendární jako Jeffersons Airplanes, Mamas nd Papas, Grateful Dead s Janis Joplin a na povrch vyplouval i mág Hendrix. Psychedelic párty v míčovnách domů. První elektrické efekty. Tuny LSD. Bývalí bítníci podporovali novou generaci a psali o ní, o sobě a o drogách. Roku 66 byly psychotropní látky a jiné halucinogeny zilegálněny.
Lecjaké koncery, a do San Francisca se hrnuli všichni mladí, buď jenom tak kouknout se s maminkou autem, nebo pěšky krz zemi naboso, zažít. Toho času se z Do san Francisca dostala i skupina Velvet Underground. Konečně publikum které hudbou žilo. Konečně koncerty bez míst k sezení. New York nebyl příjemný k novým vlnám. New York nebyl pro umělce. Velvet Underground ale nebyli hlavními protagonisty. Byli suroví, hudba byla surová, byly dřív, ale byli moc černí. Stejně ale méně černí než The Doors. Které Nová San Franciská vlna zaplavila. Příznivce měli ale byli příliš temní. N povrch scény mezitím vyplouvala Janis Joplin ještě ne ani dvacetiletá a o něco málo starší Jimi Hendrix.
Od roku 65 de roku 67 přesněji 16.-18. června toho roku. Festoval v Monterey. Hlavním protagonistou byl již komerční člen skupiny Mamas and Papas. Vůbec všechno začalo jít někam pryč, duch, myšlenka. Na tom festivalo to bylo napředposled. Hned v zákulisí čekali manažeři a sbírali kapely, podepisovali smlouvy. Duch ulice ze skupin, se pařil pryč. Už to nešlo jak to bylo. Komerce. Všechno komerční. Na tomhle festivalu se dokonce objevil Paul McCartney. Nevídané.
Rok 68 byl rok vypětí. Rok který zanechal stávku proti válce ve Vietnamu a který zajistil přelidnení Haigh Ashbury.
To poslední, bussinessmanský tah, Woodstock, hudební festival pro mladé. Peace. Mír. Znovu to co bylo. Znoviú se probudil duch mladých. Zase všechno pro všechny. Alespoň na ty tři dny. Žádné dělící třídy. Žádní diváci a muzikanti. Společně. Všichni za jednoho.
To bylo naposled, potom už jenom prázdná stránka. Ikdyž Haigh Ashbury žilo dál, žije dodnes. Už tam neuslyšíme Janis Joplin hrát zadarmo.
Stejně jako už nikdy neuvidíme spívat Nico s Velvet Underground, provázené masochistickou show. A asi si s Jimim Hendrixem nedáme jointa ani jeho oblíbené extáze, na kterých dokázal jet dva dny v kuse, stejně jako s Warholem nespolikáme amfetaminy a asi ho neuvidíme natáčet film s Dalím.
Doby minuly. Hudba minula. I ty ideje míjejí. Alespoň většinově.


,,Než si hippies vypěstovali svůj vlastní zvuk, měli obyvatelé Haightu uši plné beatnického free jazzu, kvílení, troubení a vyjí Johna Coltrane a Ornetta Colemana, na druhé straně se i do San Franciska šířila Beatlemánie a s ní i obdiv ke všemu, co znělo trochu liverpoolsky"

Vojtěch Lindaur, Šance Sněhových Koulí v Pekle

WC

11. ledna 2010 v 0:00 Povídání meti řádky
Růžově obalené záchodové prkýno si sedlo na mísu.
Prý ne ani tak omylem, jako že spíš schválně.
Umyvadlo se nad tím pochechtává až mu kape od úst.
Jedinou záchranou by byl člověk. Přijde, sundá kalhoty, a usadí se na prkénko.
Mísa si zacpává nos. Pfuj, to je hnus stěžuje si prkénku. Prkénko ji Ignoruje.
Nojo mísa opovrhovala prkénkem a prkénko teď mísou.
Mísa smrdí stěžuje si umyvadlu, nemohouce z mísy slézt.
Oko za oko, zub za zub.
Umyvadlo si vychutnává rozepři a čerstvou vodu z kohoutku.
Má to ale záviděníhodnou pozici.

Rybí gilotina neb 23. prosince

10. ledna 2010 v 0:05 Prozaické pokusy
Seděl tam a drkotal zuby. Neslyšela jsem to přímo, ale vidět to bylo z dálky. Chudák. V Praze po létech 30 centimetrů sněhu a on v něm. Čouhá jeho stolička, rybí gilotina a kádě. Čeká tady teď, týden před vánoci, kvůli nám. Momentálně rybu nechce, ale jen počkejte. Počkejte na 23. prosince.Tto se na jednou všechno změní. A najednou, pán drkotající zuby se zmijovkou na hlavě, potí se, až hanba. Myslím si co ty lidi přivádí k tomu, kupovat kapříky na poslední chvíli. V domění že je ryba čerstvější, nemůžou zůstat dlouho. Ryba se hodí ráno do kádě, někdo si jí koupí, večer se nekoupené rybičky zase svezou dohromady a ráno se opakuje to samé. Ale to by ryba zasmrádla, bejt tejden v ledničce. Problém bez řešení. Leda ryby prodávat jen 23. a to ve více stáncích, ikdyž to by jsme se asi nikam nehnuli a problém by měla zase pro změnu menšina, co kapra pouští do vany. Blázni. Živá ryba se promění paličkou v rybu mrtvou. Pán s čepicí pak použije rybí gilotinu a vše je jak má. Je za to placen. Proč to ale sakra má dělat tatínek s kaprem, co plave tejden ve vaně? Ani mě nehne, nikoho z naší rodiny. Naštěstí. Zatím pás drkota nemá práci. Zatím.
23.prosince. No co nepovídala jsem to? z Jednoho pána z drkotavými zuby, se stali dva páni s červenám nosem a červenýma rukama. Sníh odtál. A kádě přetékají kapry. I já jsem se zařadila po vzoru spoluobčanů do řady. Stála a pečlivě čekala. Opět jako každý rok.Pořád to samé. Babičky s károvanými taškami, nevrlé maminky s dětmi, pániv černých kabátech s telefonem u ucha a stále se opakující otázka
,,A dáte mi taky mlíčňáka žejo, ať mám do polívky" a pán na to
,, Zkusim to, ale my to nepoznáme." odpovídají páni. Pracují jak o život.
,, A chcete hlavu?"
,,To víte žejo"
a nebo potom zase pro změnu
,,Můžete mi tam dát nějaký šupinky prosím"
,,Ale jistě" a pán se ještě usměje.
Nikdy nepochopím jejich optimismus. Napřed celé dny čekají. Člověk se ze zadku nehne.Mrzne. Pak najednou nával a oni furt jenom BUM, FIK, s hlavou, bez?, idelitku máte? a pak zase znovu a znovu. Potom si s vámi ještě zažertují. Ve srovnání s těma ženskejma, jinak nazvati nelze, co jsou celé dny ve vytopeném řeznictví, je to pozitivní změna. Fronta postupuje a já se konečně, po vyslechnutí několika telefonních hovorů nějakého vážného chlapíka a po hádce matky s dítětem o tom jestli mu koupí lízátko, dostávám na řadu.
,,Dobrý den"
,,Dobrý, Tak co to bude?" co by bylo, kapr asi ne.
,,Já bych chtěla dva kapry asi tak kolem kila a půl a jestli by mohl bejt jeden mlíčňák a druhej jikerňák."
,,Ale to my nevíme, ale dobře já to zkusim"
Pán se zmijovkou a rostomile červeným nosem bere síťku a nabírá kapra. Jednoho a druhýho.
,,Kilo třicet, akilo padesát, dobrý?"
,,Jojo děkuji"
,,Chcete to vykuchat?" ptá se mezitím co kapry mlátí po hlavě.
Kapři se v křečích válí po pultě a kloužou. Pán je obratně chytá a odkrajuje hlavu tak, abypři tom neporušil žlučový váček. Ryba by byla hořká. Raději to nesleduju. Pocit že tohle, byli před chvílí ti krásní, živí kapříci, mě trýzní.
Práce je pomalu dokonána a už dál nemůžu uhýbat pohledem.
,,Chcete hlavy?"
,,Jojo prosím" přikyvuji.
,,A máte igelitku? No ta je malá, podivejte já vám tady dám naší specielní, fialovou" podává mi igelitku ať si ji chytim a usmívá se, jako kdyby to bylo jeho největší potěšení, podávat igelitky.
,,No taklenc to držte a já vám je tam hodim, a tady máte vnitřnosti" hází kapry a menší sáček do igelitky. Přitom mně celou zablemcá. Krví.
,,Tak a dělá to 312,-" podám mu peníze
,, Nashledanou"
,,Nashledanou a šťastné a veselé" ukončí rozhovor a vrhá se na další ryby.
Pomalu odcházíma zpovzdálí ještě sleduji. Pány s červenými nosy a rukama. Další zákazníci s dalšíma hlavama. Stále okolo. A všichni chtějí kapra. Proč proboha. Dyť má stejně jenom hodně kostí. Ale i tak, příští rok, 23. prosince, vylezu z baráku, dojdu na náměstí a stoupnu si do vobrovský fronty. A zase ti samí lidé. Babičky, dědečci, maminky s dětmi, bussinessmani, matky a dcery. Azase ty otázky. Mlíčňáka prosím. A s hlavou? S hlavou.

Palačinka

9. ledna 2010 v 22:13 Prozaické pokusy
Jen tak koukám. Koukám tam na ně, jak rostou před očima. Na pánvičce se vlní, roztahují a sají. Bílé těsto se stává vláčným ale hned se změní v křehké. Vidím jak se hejbe. Neříkejte mi že nemá duši. Copak by se mohla palačinka bez duše, takhle rozpínat a smršťovat?
Má to promyšlené. Víc než já. Nechce se nechat otočit. Má to v palci. Její jediná šance na přežití.
Aspoň ještě chvíli.
Nasát všechen tuk a přilepit se. Neprotrhni se prosím, palačinka nic. Skoro se mi zdá že se ještě víc přicucla. Jo, to jim jdem. Vzdorovat. Spálit se a nechat se vyhodit. Radši do koše, než do žaludku. Ale, ale, palačinko, copak chceš k použitému kartáčku a skořápkám od vajec?
Ne a ne. Nepoučí se. Končím a rezignuji. Palačnka-já. 1-0. Výhra palačinky. Násilně rvu palačinku z pánvičky a šups do koše. Ale další ne. Další nevyhraje.
Palačinka mezitím přistála v koši. Lebedí si. Vidím, jak se chvástá. I skořápky i kartáče na ní upřeně hledí. Její chuť, bez závady krom jedné spálené strany. Královna odpadků. Tohle je to co chce? Asi jo. Palačinka zůstane navždy palačinkou.

Poslední snídaně

9. ledna 2010 v 22:00 Tužkou-Perkem-Barvami
EXperiment
(sprej, křídy, tempery)
,,Co asi zbyde po sprejerovi na útěku"

Trip

8. ledna 2010 v 23:50 Poésie
když jseš hochu na tripu
to je kopa srandy
než ti prdel nakopu
doufej že spadneš
dolů z verandy.

žužíčko paráda
cesta se ti mlží
lehneš si na záda
tisíce věží

praha je město tvý
a chodník tě hřeje
neni to vůbec zlý
jak se vo tom
furt mele

žůžíčko na tripu
na hlavě cihla
bez hlavy neklepu
aby cihla se nehla.

Padlas mi do noty

8. ledna 2010 v 23:25 Poésie
Skelnej záblesku tvých dveří
nenech se vybízet
vejdu sama

Přehodit kabát
a outlocitně se vrhnout do tebe
potěšení na mé straně
nebuď zklamaná

vypijem si kafe
a ty si mně znovu zažehneš
nechceš o mně přijít
sama se doma bojíš

se mnou ale možná ještě víc.

Láska na kudle

7. ledna 2010 v 23:31 Prozaické pokusy
Votoč desku - ozvalo se z koupelny za doprovodu tekoucí vody. Aha, ta teďkonc umí mluvit. Pomalu se ploužím k věži a sundavám jehlu z povrchu. Velvet Underground. Nejoblíbenější hudba hned po Hendrixovi. Ikdyž je trochu hrubý, jeho byt se mi celkem zamlouvá. Nic cenného, ale přeci. Na druhé straně zpívá Nico Heroin.
Jak tak vyšel z koupelny, ranní ledová sprcha mu dodala svěřesti, jako je to v těch reklamách na prací prášky. I pod jeho zarostlou tváří je teď vidět že není ani v Kristovo létech. Kdepak on. Vypotácel se tak z té kupelny doprovázen vůní šampónu, na chvíli mě nechal zapomenout. Možná i sebe, třeba to jen nedává znát.
,,Došly prachy, žejo, to je vono, proto se dycky ukážeš", musím uznat že to zase pohřbil. Vždycky má pravdu a vždycky jde o peníze.
,,A to je mám brát kurva kde?", mlčím, vím že je to tak dobře. On za to nemůže, nemoh za to nikdy. Ani když jsme spolu bydleli. Vlastně, nemám prachy, on nemá prachy a já od něj kdysi schytala facku. A pak se se mnou vlastně ještě vyspal. Několik Es v rukávu a bratr právník.
,,Ta co je to teďonc? To ti pan bratříček nepučí? Když je schopnej tě vobhajovat?"Za se pravda.
Pravda byla taková, ne bratr se na mně vysral. Nikdy by mně nevobhajoval a já jenom melu. Melu prázdný slovam vety a je mi ho líto. Kašlu na to.
,,Ne. Nechci od tebe peníze. Jenom tady bejt. Na chvíli." sekunda ticha a do toho výbuch Lou Reeda.
Změřil si mě takovým pohledem, že bych měla radši zdrhnout. Ale bála jsem se, udělat to. Jeho pesimisticý obrazy, na mně čuměly z obou stran.
,,Hmmmm, a co jako budem dělat? Sedět tady, čumět do blba a vymejvat si mozky?" odešel ke gramáku a vyměnil velvety za who.
,,Ne. Myslela jsem, třeba, nechceš mně namalovat?" Další ostrej pohled. Co mně to napadá? Vždyť chci peníze.... ne bejt na nějakym levnym vobrazu. naštěstí čekám jasnou odpověď.
,,Co si doprdele myslíš? Rok sem chodíš s tim že nemáš prachy, vydíráš mně. A teď jestli tě nechci namalovat?" OK, nic se neděje.... Zas má pravdu. Proč jsem to dělala? Who právě rozbíjejí pódium při MY Generation.
,,Podej mi tužku" úsečně jsem přikázala. V jeho očích jsem viděla překvapení.
,,A papír" Podal obojí. Vzala jsem tužku do ruky a začla lehce kreslit, jen tak, skicy, jako když mě to kdysi učil. Mezera mezi očima široká jako oko. 1/2 hlavy čelo ve duhé třetině po celé šířce nos. Ideální. Koukal na mě s otevřenými ústy a já se radovala.
,,Co myslíš že děláš?" konečně z něj vypadlo.
,,Kreslim" Odešel k lince, otevřel skříňku a nalil si panáka. To bude dobrý. Když si dává panáka bude to dobrý. A druhýho. Ajó vpoho. Jeho obličej v několika fázích se pomalu nořil z bílého papíru.
,,Dáš si taky?" a kouk na Tuzemák. A je to v suchu. Skica hotova. Dal přede mně sklenici a op do sebe čtvrtýho.
,,Máš pocit že tim že mně nakreslíš, Tim že mi ukážeš že jsem k něčemu, tim že ti naleju je všechno zase OK?" Ne, věděla jsem že ne. Ale bylo mi to u prdele. Měla jsem ho ráda. Dycky. Jen se mi líbil ten pocit. Ta moc, že s nim můžu mávat. Řekla bych že mi to bylo líto, ale lhala bych. Polkla jsem tuzemák a příšla k němu.
,,Bude to OK, věř mi." řekla jsem. Pohlíd na mně skrz flašku s tupym obličejem. Jako dycky. Byl takovej, šlo mu jenom o kreslení, naivní, doufal, že třeba jednou, se změní svět, nebo společnost. Snílek, píšící básně o svobodě.
Přistoupila jsem k němu a on znejistěl. Věděl že to nedokáže. Že nedokáže udržet chladnou hlavu a že to dopadne částečným odpuštěním.
,,Nedělej to!" zkusil ještě zaprotestovat, jenže to už jsem ho začla líbat. Přestal se bránit. Flaška spadla na zem, jak naše tela putovala po lince, a roztříštila se na zemi. Váza taky. Postel je holt daleko.
Jehla běžela po desce a nás přerušil až moment kdy deska doběhla a zasekla se. Odběhl gramofón chcípnout a jako pes se zase pěkně vrátil.
Večer uběhl pěkně, noc ještě líp a tak ho ráno vzbudil opět Heroin. Po bytě bylo všechnorozházený a několik pláten zničenejch. Rtěnka rozmazaná všude kolem a na ledničce včerejší sicy fází jeho obličeje. U nich připsán malým písmem vzkaz ,, Znásilnéní je taky trestný"


Asociální

7. ledna 2010 v 12:09 Povídání meti řádky
Urvaný hlavy na krvavý podlaze školy třímá v ruce nůž tak krvavej že ti přechází zrak
urveš kebuli ale myšlenka zůstane
kopeš do nich ale myšlenka zůstane
zabalíš do koberce ale myšlenka zůstane
tvý zkurvený sny o lepšim světě
probudíš se s potem na tváři a po zádech ti přejede strach
otevřeš oči a co nevidíš?
pokoj plnej shnilejch hlav

Cesta

6. ledna 2010 v 20:05 Tužkou-Perkem-Barvami
Tak jsem namalovala svůj první obraz.....třeba někdo pozná místo z kterého je to vyjmuto, smaragdově temné větve rozstřepené na tisíce šísteček listů u odpadkového koše. Težko zakryjí odvahu. Není třeba, vždyť už si pro ní jde. Postava - asi muž, v ruce hůl a za pasem revolver. Smítka listů a rozčepýřená tráva, se nehnou ani v poryvech větru. Nelze se prozradit. Prozrazení znamená smrt, ikdyž není to to nejhorší, horší je ta nejistota a tajemno. Nezabíjí revolver, zabíjí Tajemno.

Vojna a Poeta

3. ledna 2010 v 11:46 Poésie
Václavu Hrabětovi

Začátek 1:

Na vojně pro poetika není místa
duše čistá a její zurčení
zpřetrhá krev čirá, čistá
Utrpení jež trýzní

Začátek 2 - Finální báseň:

Složitá duše básníkova
asi těžko najde v úsečné vojně pokoj
do linek nelze vepsat slova
když zástupem jde jenom jedno
Boj

Když zátočina potůčkem zurčí
a těžká flinta na rameni houpe se mu
stejně ty, jsi složkou tupých očí
pak ani řádek nenapadne tě
inkoustem na slámu naškrábat

Jak náhle a usilovně
další a dálší v kupách verbují
ničí ti pokoj v zátočině
a duši tvou pomalu drancují

Co s láskou v toběpěstěno bylo
to odváno s kouřem cigaret
a ty si pod celtou tiše klepeš na čelo
myslíš, blázni, nic válce nehraje do karet

Noc tiše přejde, zabalíš stan
tak jao končí jazzová etuda
před střelou prcháš za balvan
nekdy, bude z toho snad balada

Zdrancovaná duše básníkova
asi nenajde ve vojně mír
do linek nelze vepsat slova
když máš být ten, co by se bil