Listopad 2009

Realita

30. listopadu 2009 v 15:35 Poésie
Uniformita dnešní doby,
totálně posraná lidma,
zhoubný nádor
na planetě zemi
nemoc co nevyléčíš,
oheň co neuhasíš.
Zloději a děvky,
povolání co dycky
fungujou.

Dnešní doba.
Doba individuality,
jak by si ráda říkala.

Literární povzdech

30. listopadu 2009 v 15:31 Poésie
Nenávratně ztraceno
mé dílo,
má slova

Už hodinu
čekám na můzu
umělcovo

jenže ona se
se na mně jen poblila
(alkohol je spásou všem)
a zase musela jinam

Bez udání důvodů
a bez pochyb
jsem tak přišla
o můzu

Miluji tě

30. listopadu 2009 v 15:27 Poésie
Nesnáším je.
Nesnáším tyhle lidi,
co říkají miluji tě
a přitom neví
co to znamená
protože láska se
nedá vyjádřit
pouhým
jedním
slovem!

Kazety v Šapó

29. listopadu 2009 v 18:18 Kultůrní zápisky
Tak jsem se po půl roce vydala na koncert. Byly to Kazety. Elektro. Dokonalý.
Dostaneme li se ovšem vůbec ke koncertu samému. Koncert byl v Chapeau - místě nechvalně proslulém, když už né dealerským doupětem tak minimálně diskotékou v druhém patře a velmi komunikativními cizinci všude okolo. Jelikověž nejsem vůbec člověk milující davy už při vstupu mně chytala histérie, což teprv potom dostat se na toaletu.
Když jsem překonala všechny tato úskalí díy svým kamarádkám, bylo zjištěno, že ještě nepřijel DJ co měl být před Kazetami a tak se předpokládaný začátek posouvá z 8 hodin na půl dvanáctou. Stihla jsem si tak opět po nějaké době zakouřit plíce - pfuj. Dj co byl před kazetami byl opravdu něco, a ještě o něco lepší byli ti co slezli nahoře z diskotéky sem dolů a tančili. Obvsláště dokonalý byl kluk v tričku které mělo konce růkávů a tělového dílu zakončeno gumou z boxerek.
Po skončení DJ to konečně začlo. Vyměnili se čátečně lidi a hudba se konečně stala poslouchatelnou. Ani nedokážu pochopit jak jsem se tam vlastně octla - normálně poslouchám spíše něco typu the turtles, the easybeats, rolling stones, beatles, queen, bowie, atd. -ale příjemné překvapení mně neminulo. Ono to elektro je tak ryze neutrální že ho snad může poslouchat každý. Tak se člověk pokupoval do rytmu - jakože ten rytmus je celkem zřetelný.
Celkem odehráli tuším 12 písniček za asi hodinu a půl. Hudba byla fajn jen malinko to prostředí pokulhávalo holt. Koncert skončil a já s potěšením odcházela.

Ukázka Kazet:





Z druhého úhlu pohledu

29. listopadu 2009 v 18:00 Poésie
Milenka v náručí,
můj mrvý cit,
již nikdy,
pořádně neprocit.
Zapadlo slunce,
kraj zalil stín.
Ochladly ruce,
netrápí mně již splín.

Hudba jak v kostele,
varhanů tón.
Nese se údolím,
jak silný zvon.
Milenka v náručí,
a má duše pryč .
Má to být pocta,
nebo jen kýč.

(Reakce na Bysshe Shelleyův Západ slunce)

Tréma

29. listopadu 2009 v 17:58 Poésie
jdu vpřed
za oponou
padám však
leč v sále
je plno

Hleď!

oponu odstraní
břitvy říz
ten potlesk
hlavou blesk
tak se ztrať

Hleď!

mají tě rádi
nechtějí klam
ty zády zas
diváky zhas
tvůj hlas

Čára

28. listopadu 2009 v 21:41 Poésie
Strohá, zaseklá čára
levitující v prostoru.
obdivuhodný obraz
a podlouhlé párátko
To vše skýtá
mysl má.

Prohloubí mé
myšlenky,
čára co je v prostoru.
Nedívá se na linky,
nemá na to čas.
Stačí jí když jen tak lítá
v mysli lidí kteří vidí.

Sen melancholické francouzštiny

28. listopadu 2009 v 21:40 Povídání meti řádky
Úvodem: Učím se francouzsky 10 let, známky se zhoršují. Známka 2 a horší je pro mně trauma.

Začala francouzština. Ve šla učitelka. Rozdává nejnovější písemky. Koukám na tu svou a vidím pětku. Oči se mi začí nají zalévat slzami. Prohlížím písemku a při bližším zkoumání vidím že mi učitelka zapomněla započítat druhou stranu. Hlásím se že je to špatně. Ignoruje mně. Říká ať jsem zticha. Chytá mně histerický amok. Brečím a zvyšuji na ní hlas. Třída na mně kouká jako na magora. Jsem magor.

Fantasmagorické pozastavení

28. listopadu 2009 v 20:57 Poésie
Žlutá velryba,
na křesle v koutě,
s brýlemi nasazenými vysoko
až ke kořeni nosu.

Jsou typicky Allenovské,
asi si připadá intelektuálně,
bleskne mi hlavou,
jež zbystřuje zrak

Pohupuje se,
sem
a tam.
S tlustou knihou na klíně
a občas si něco zapíše
perem plnícím.

Kolem běhají houfy skřítků,
dělají nepořádek,
padají,
a lechtají velrybu.

Nedá se.


Ze stropu visí pavučina,
která nikde nekončí
a nikde nezačíná.

Fantasmagorie.
Začíná mně přerůstat.
Velryba po mně kouká
drsným podezřívavým okem.

Má asi vliv,
spolu s jejím pohledem,
rozhostí se ticho.
Tak hrobové,
jaké není na hřbitovech

jen pavouk,
ten z té pavučiny,.
nekonečně spletené.
Mrkne na mě
a jde spát.

Proč?

28. listopadu 2009 v 15:14 Poésie
Proč nějak vypadat
když nemáš zrcadlo?
Proč chodit do školy
když nemáš budoucnost?
Proč slavit Vánoce
když nemáš rodinu?
Proč utíkat pryč
když nikdo tě nemá touhu zastavit?
Proč se nezabít
když zítra zase vyjde slunce?

Na každou otázku
se sluší odpovědět
a tak mi nezbývá
než se držet slova
jž je již ustálené
,,Proto"

Bílé myšky

28. listopadu 2009 v 15:09 Poésie
Vidím
jak bílé myšky
se v zimě ztrácí
jedou na saních
spadnou
a ty je už nikdy nenajdeš
protože sněhobílý kožíšek
není ve sněhu vidět.

Ty bloumáš
proč pouštěl jsi je pryč
jezdit na saních
na sněhobílý sníh
však nenacházíš odpověď.

Byla to hloupost
teď už to víš.
Ale co teď
když nemáš ani myš?

Noční probuzení

28. listopadu 2009 v 15:05 Poésie
kostelní zvony
půlnoční ticho protly
ač pohledy se střetly
a my šli dál

ta chvíle změnila tolik
bezesnou noc rozjasnila
loď mezi námi potopila
a našla nás

nědo sejmul mi konečně
z očí pásku
už nevisím na provázku
který někdo drží v pěstech.
a nenechá mně jít

Někdo

27. listopadu 2009 v 20:06 Prozaické pokusy
Ztichlou ulicí, potichu a lidně, provázen pouze ostrým světlem pouliční lampy. Prochází. Není žádným středním proudem ani blikátkem na kolo. Prostě je Někdo. Pan Někdo. Nemusí mít zrovna kabát ani klobouk aby jím byl. Stačí jeho krok zimním večerem, v jeansce a rozervaných teniskách. Nevypadá bohatě, nepotřebuje peníze. Stačí mu co má. Neznám ho, vy také ne, ale když kolem mně prochází, nedaleko Haštalu, je kolem něj bublina. Bublina kde hraje Jimi Hendrix doprovázen loukou a vůní květin. Prochází svižně, okem ani nezavadí. Nepotřbuje ani zavadit. Já jsem pro něj vzduch, stejně jako peníze, image. Možná jede v drogách, možná krade, ale nevypadá ta. Má osobní charizma které ho doprovází na stovky metrů. Už ho skoro ani nevidím ale stále cítím jeho tenisky na chodníku a jeho nevnímavý pohled na zem. Už jsem skoro u kostela. Čeká tu na mně osazenstvo... Jdeme na konzert. Během chvíle na Něj zapomínám. Nepotřebuji ho, stejně jako on mně.

Střešní podívaná

27. listopadu 2009 v 19:43 Prozaické pokusy
Dnes na střeše, naskytla se velmi obdivuhodná podívaná. Jeden přísedící čáp šel kupředu, ale nemohl se zbavit dojmu že padá. Nikdo z přihlížejících sic netušil zda je to nadměrným obsahem alkoholu v krvi, či příliš řídkým vzduchem, ale zato mohl každý konstatovat že to nedopadne dobře. A tak všichni v úžasu jen koukali, nevěda co dělat.
Když tu, se čáp náhle otočil, vzlétl, zamával a zmizel v dáli. Nikdo nevycházel z úžasu...
Ostatní osazenstvo střechy (holubi, straky a kosi) se pak počalo dohadovat, co to bylo za komédii. Holubi tvrdili, že má rozvrácenou rodinu, protože je černo-bílý což je příliš ostrá barva a né každý je schopen se s ní smířit. Straky zase že něco jistě ukradl, kvůli dětem samozřejmě a teď že se za to stydí. Zato kosi si vytvořili zcela odlišný názor a to ten, že čáp se prostě jen potřeboval předvést protože je zničen a zcela zakomplexovaný.
Sledovala jsem tak ty ptáky. Z mého střešního ona, poslouchala co si povídají. Vlastně jsem neměla ani potuchy, očem si povídají, ale nějak tak jsem to tušila. Najednou mi připadali stejní. Lide, zvířaty. Zvířata - lidé. Holt již Ezop si něčeho všiml. Ale podle mně to není jen podobnost, začínám zabředávat moc hluboko. A tak stále přemýtaje dění ze střechy usedám zpět k psacímu stolu.

Mozajka

26. listopadu 2009 v 21:58 Poésie
Rozklepaná mozajka,
ze sklíček a kamínků.
Podívaná nemalá
pro mé oči klidné.

Pěst má náhle uhodí
mozajka se rozpadne.
Ksakru co to dělám,
že vše takhle kazím.

Narušená povaha
upravila obrázek.
Nad mozajkou poklekla
strčila jí pod zámek.

Přírody dcera

26. listopadu 2009 v 21:42 Poésie
Mihot
roztřepetaných křídel
unáší mně do daleka.
Stejně jako vlny při přílivu
a stejně tak jako vítr v letní krajině.

Přírodní úkazy,
kýčovité motivy,
stále omílané.
Zanechají ve mně stopu
probudí živočicha
něbráním se, jdu s ním.

Spadlý z nebe

26. listopadu 2009 v 21:38 Poésie
Rozlehlými dvory
ozval se mohudný potlesk z okna.
Třepot holubích křídel
začal naráz rozrážet doteď čistý vzduch.
Otevírající okna,
zřetelný skřípot
nenaolejovaných.

Z jednoho rohu na druhý,
od jedné tetky ke druhé
doléhají nedávné zvuky.
Zapálená cigareta
doutná naochozu.
Každý se bojí podívat
dolů.

Za komínem baletka

25. listopadu 2009 v 21:50 Poésie
na ochozu u komína,
sedí malá baletka.
nemyslí na lásku,
svoje utrpení

nečeká tu na nikoho.
má to tu jen prostě ráda.
tančí mezi omíny,
létá z okna do okna.

ta baletka má ráda klid,
tak tu jenom sedí tiše,
čekajíc na vystoupení.

Prstoklad

25. listopadu 2009 v 21:39 Poésie
Figurální skladba prstů,
na piáno kladených
podebírá mně
hýbe mnou

Kolikrát musí člověk uhodit
aby z tónů pronikavých
složil akord,
větu,
skladbu.

Však palička už uhodila
na strunu
proč není piáno strunný nástroj?
Bum, Bam, Bum palička
pro Elišku skladbu hraje.
Je to však tónů podstata?
Bim Bam BumBum Tam.

Nemocniční sál

24. listopadu 2009 v 20:50 Poésie
Sekunda ticha
dvacet,
třicet,
zazní gong.

Jsem na řadě.
co po mně kdo může chtít?
Kde to jsem?
Rodí se otázky.

Bílo a oblaka,
země tak kulatá
daleko pode mnou.
Žeby sněhobílé nebe?
Jak babička vždycky povídala?

Ne, blbost,
na kecy nevěřim.

A tak tam sedím,
stále opakujou,
deset, dvacet, třicet
gong, signál
přerušovaný a potom táhlý.
Zazní rychle
a najednou nic,
prázdno.

A nemocniční sál
se mnou ujíždí do ztracena..